RealLife 8

6. srpna 2015 v 22:40 | MartinaAyko |  RealLife CZ
Táák, a kdo nevěřil že to dám? Abych upřímně řekla tak já a abych byla ještě upřímnější, tak sem to nedotáhla do takového konce, do jakého jsem chtěla, ale nevadí. Taky dobrý konec. No, uznáte snad sami. Dnešní díeček trochu kratší, ale snad se bude líbbit.


Dnešní díl bude plný zvratů, nečekaných údálostí, krve a boje. Užijte si další díl.... Vaše Ayko-chan
"Tak co, běžíme teď k vodě? Trochu bych se schladila," optala jsem se, když jsem zpomalila a nechala proběhnout hlouček ANBU.
"Taky bych se docela schladil, ale co jsem slyšel, tak rybník je celý zanesený pískem a je z něho spíše písečná láva a vstup tam je stejně zakázán, takže nám asi nezbyde nic jinýho, než se vydat k potoku směrem na Aikone," konstatoval Juro tvrdou realitu, a tak jsme se rozeběhli do vnitra vesnice.
Pomalu jsme proběhli vesnicí a přes severní bránu jsme se rozeběhli smerem k vesnici Aikone, která leží asi 6 kilometrů severozápadně od Suny. Ostražitě jsem sledovala cestu před námi i za námi a nemohla jsem se zbavit pocitu, že se něco děje. Prozatím jsem se ale rozhodla si to nechat pro sebe. Zatím to byl přeci jen pocit a já jsem nevěděla, jestli se vůbec něco děje a kromě svého pocitu jsem k tomu ani neměla žádný jiný podmět. Trochu jsem ubrala na rychlosti běhu a ohlédla se za sebou. V první chvíli jsem měla pocit, jakobych za námy někoho zahlédla, ale když jsem se podívala znovu, nikdo tam nebyl. Asi už blouzním z toho všeho. Nejradši bych byla, kdyby se celá situace už uklidnila a všichni jsme mohli v klidu odpočívat. Člověk by řekl, že můžeme odpočívat i teď, ale v takovémhle stresu to nejde. Nejde odpočívat, když člověk okolo sebe vidí tu zkázu a selhání jiných lidí. Vždycky jsem neměla ráda bouře a vím teď proč. Vždycky přišli a odešli, ale co za sebou zanechali, to mělo kolikrát katostrofální náskedky. Znovu mnou projel zlý pocit. Otočila jsem se dozadu a spatřila tří členou skupinku která běžela za námi.
"Juro, někdo za námi běží, o koho jde?" optala jsem se Jura.
"Nevím, támhle uhneme do lesa a zkusíme se s nimi nezaplést do konfliktu," ukázal Juro na blízký les a vysvětlil mi svůj provizorní plán.
Jen jsem přikývla a zvýšila jsem tempo svého běhu na maximum. Běžela jsem co nejrychlji mě to měkký písek a proti vítr dovolovali. Zrovna jsem se otočila, abych se podívala na skupinku za námy, ale to se mi stalo celkem osudným. Jak jsem se otočila, ztratila jsem kontrolu nad situací a zakopla o písečný důlek. I při té nečekané reakci jsem stihla jakš takš vybrat svůj pád a s přeletem přes rameno jsem se celkem rychle opět postavila na nohy. Nikdy jsem si nemyslela, že můžu udělat tak primitivní chybu, jako je nezkontrolovat cestu před sebou. Pohlédla jsem do předu a spatřila Jura kousek přede mnou. Zřejmě též nečekal, že bych mohla tratit tempo. Uhla jsem do strany a vběhla do lesa o něco dříve než bylo původně v plánu. Byla jsem jen kousek od místa, kde jsme měli do lesa s Jurem původně vběhnout, když jsem se najednou prudce vymrštila a několikrát se ve vzduchu otočila. Chytla jsem se do pasti. Několikrát jsem sebou trhla ve snaze se z lana dostat, ale čím víc jsem sebou házela, tím více se mi smyška utáhla kolem nohy a já již po chvíli začala pociťovat nebezpečné odkrvení. Jen těsně kolem mé hlavy jsem zahlédla ostří něčí katany a v první chvíli mě napadl ten nejhorší scénář, že mě ta skupinka, co běžela za námi, dostala. Po chvíli jsem však ucítila, jak lano povolilo a něčí ruce mě pevně objali a bezpečně se mnou dopadli na zem.
"Jsi v pořádku?" optal se Juro, zatímco přeřízl lano na mé noze.
"Myslím že jo, moc se omlouvám, zpanikařila jsem. Zakopla jsem tam o pouštní důlek," s šokem jsem se zřítila Jurovi do náruče a nebyla pomalu ani schopná se nadechnout. Bylo mi tak strašně trapně z tak primitivní chyby a vůbec z toho, že jsem tak slabá.
"Hej vy dva," zaslehli jsme najednou hlas muže, který stál před námy.
"Co chcete?" optali jsme se s Jurem téměř naráz a byli připraveni i beze zbraní k útoku. "Nechceme s vámi bojovat, odejděte!"
"Ale my s vámy taky nechceme bojovat. Vyslal nás Kazekage, aby jsme vás našli. Máte se okamžitě vrátit do Suny. Pokud budete odmítat, vezmeme vás násilím," zasnažil se muž o výhružný tón.
"Tak v tom případě řekni ostatním ať na nás přestanou mířit těmi zbraněmi a neobkličujte nás, když tedy přicházíte v poslání Kazekagem," koutkem oka jsem zahlédla jak Jura nepatrně pohl rukou a uchopil v ní katanu. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jediná já jsem tu bez zbraně.
"Chcete nám vyhrožovat," rozkřikl se ten muž a vymrštil proti nám pár kuniu.
"Nechceme vám vyhrožovat ani s vámi bojovat. Ale pokud na nás nepřestanete mířít a vyhrožovat vy nám, tak nám nic jiného, než s vámi bojovat nezbyde. Vy sice přicházíte posláni Kazekagem, ale ne aby jste nás přivedli zpět do Suny, ale proto, že nás máte vystrašit a sledovat jak se zachováme v téhle situaci. Oči ještě mám, nechcete nám ublížit," začala jsem oponovat a skládat si dohromady jedna a jedna.
"Jak jsi to věděla?" optal se zmateně ten muž a já jen těžko potlačovala svůj smích.
"Bylo mi to úplně jasné. Kdyby jste s námy opravdu chtěli bojovat, už by jste to dávno udělali. A navíc, pokud by jste nás nechtěli poslouchat a opravdu nás násilím přinutit, tak nás ani nevyslechnete. Udělali jste spoustu chyb," usmála jsem se nakonec.
"Dobrá, pokračujte v cestě a nenechte se rušit," řekl nakonec ten muž a se všemi najednou zmizeli.
"Hele, moc se omlouvám, ale asi bych se vrátila do Suny. Pro dnešek už bych toho nechala," obrátila jsem se na Jura a chytla se za břicho. To jak se mi v poslední době stahoval žaludek se mi vůbec nelíbilo a potřebovala jsem zjistit, co se děje.
"Maiko co se děje?" zeptal se poměrně rozrušeně Juro.
"Já nevím, nech mě být. Jdi pryč, nech mě," ohnala jsem se po jeho ruce a rozeběhla se do Suny.
Koutkem oka jsem se ještě stačila ohlédnout po Jurovi, který nejprve stál zaraženě na jednom místě, než se rozeběhl za mnou. Trochu jsem přidala na tempu a raději sledovala cestu před sebou. Po té předchozí zkušenosti už jsem se raději dívala na cestu. Ještě trochu jsem přidala na tempu a pořád za běhu jsem si upravovala culík, který se mi při tom rychlém běhu začal povolovat. Stále uvažuju nad tím, že ještě než začně to cvičení, tak si ty vlasy nechám zkrátit po ramena, aby mi pořád někde nelítali. Celkem jsem si zvykla na běh i boj, ale přeci jen, nevím jaké boje bude obnášet cvičení. Při boji na blízko by se mi mohli ty slouhé vlasy docela vymstít. Ohlédla jsem se za sebe a spatřila jsem skupinku lidí přicházejíc směrem od Konohy, ale prozatím jsem jim nevěnovala pozornost. Nevěděla jsem čím to, ale dělalo se mi čím dál tím zle.
............................................................................................................................................................
"Hej Kihao, bacha," zakřičel na mě Kento.
Na poslední chvíli jsem se vyhnul letícím shurikenum a po saltě vzad jsem se zase bezpečně postavil na nohy a odrazil další z letících shurikenů. Rozhlédl jsem se okolo sebe a zapřemýšlel jsem se jakou šanci mám v takto nevyrovnaném boji proti třem mladíkům, které vůbec neznám. Zatím tu dochází jen na nepřímé boje a ještě jsem ani pořádně neměl možnost zjistit, co mají za živel a s jakými technikami mě mohou překvapit. Vyskočil jsem vysoko do vzduchu roztočil se a pomocí větrné chakry jsem na ně seslal několik kunaiu. Přitom jsem se ještě stihl rozhlédnout, kde bych mě větší šanci. Zlehka jsem dopadl na zem a něco jsem si uvědomil. Právě jsem použil větrnou chakru. Přeci jen si něco pamatuju. Mohu bojovat, mám chakru a mám podstatu. A s Kyubim má určitě i oheň. Možná, že umím více věcí, než si teď myslím. Vzal jsem si katanu i do druhé ruky a odrazil všechny shurikeny a kunaie. Ztěžka jsem vydechl a z krku jsem si strhl červený šátek, který jsem dostal na začátku souboje. V tomto případě měl boj skončit, a tak jsem s tím i tak počítal. Zrovna jsem se narovnával z hlubokého výdechu a chtěl jsem se nadechnout, když v tu jsem najednou ucítil prudkou bodavou ránu mezi lopatkami. Šokovaně jsem vydechl tu trochu kyslíku, co jsem měl v plicích a padl jsem na kolena. Právě se mi do zad zabodl kunai.
"Kihao, Kihao, to ne. Zavolejte okamžitě medika. Flashi na co tam tak čumíš, pojď mi pomoc," zaslechl jsem matně Mika. Zkoušel jsem se několikrát nadechnout, ale nešlo mi to. Pevně jsem stiskl Mikovu ruku a šokovaně jsem se na něj podíval. Vůbec jsem nechápal, co se stalo a už vůbec jsem nechápal, co se děje teď. Znovu jsem se zkusil nadechnout, ale přes tu bolest jsem to nedokázal. Měl jsem v mozku moc málo kyslíku na to, abych se mohl na něco soustředit a myslet realně. Chtěl jsem na chvíli zavřít oči, protože jsem cítil jak se mi mlží obzor a jak mi brní zuby. Věděl jsem, že v takovémhle stavu dlouho nevydržím při vědomí. Ucítil jsem Mikovu ruku na své tváři. S přivřenými oči jsem na něj pohlédl. Nemám sílu. Cítím to, ztrácím moc krve a nevíc nemůžu dýchat. Pevně jsem stiskl zuby a zprudka se nadechl. Bolest mi projela celím tělem až do morku kostí, ale alespoň jsem měl trochu kyslíku. Znovu jsem se zprudka nadechl, ale při tomto nádechu se mi až bolestí zatmělo ped očima a já spadl na zem. Tolik bych si přál, aby tu byla Mai. Tak strašně rád bych jí tu měl teď při sobě.
"Kihao, Kihao no tak, podívej se na mě. Kihao prosím tě, to nedělej. Hej no tak, dělej podívej se na mě. Podívej se na mě Kihao, no tak prosím. Podívej se na mě," slyšel jsem Mika matně.
"Vyřiď jí, že jí miluji a,..., a nechtěl jsem jí ublížit," vydechl jsem ztěžka a věděl, že tady je moje konečná. Bolest mi šla už i do hlavy a do nohou, ale pomalu jsem jí přestával cítit.
"Řekneš jí to sám, ty to zvládneš. No tak, neblbni, Kihao. Kihao, zůstaň tu s námy. Kihao, neodcházej, hej no tak... Kihao..."
MIKO
"Doprdele, kde je ten medik. Kterej kretén to vůbec udělal?" rezkřikl jsem se a zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Nikdo mi však neodpověděl, všichni kromě přítomného Flashe se rozeběhli pro mediky. Zaměřil jsem se na chvíli na Flashe, ale hned mi to bylo jasné. To on mu hodil kunai přímo mezi lopatky.
"Ty hajzle, jak jsi kurva mohl. Proč si to udělal. Byla to naše posila," popadl jsem Flashe pod krkem a určitě udělal víc, kdyby do místnosti nevletěli ostatní s mediky za zády.
"Hej, nech ho. No tak Miko, pust ho. Můžete si to vyřídit potom, teď musíme pomoct jemu, dokud to ještě jde," okřikl mě Kento a s Tomeem se rozeběhli ke mně.
"Je mrtvý, je mrtvý ten kretén ho zabil. On ho zabil," rozkřikl jsem se po obou a Flashe raději pustil.
"Ještě žije, puls má sice velmi slabý, ale ještě je. Ztratil spoustu krve, neví někdo jakou má ten kluk krevní skupinu? A kdo to vůbec je?" vykřikl jeden z mediků a pevně stiskl Kihaovo zápěstí.
"Jmenuje se Kihao, má AB negativní, nedávno se přistěhoval. Měl otřes mozku, byl propuštěn do domácího léčení, před dvěma dny v bezvědomí na následky zranění," chtěl jsem se rozeběhnout ke Kihaovi, ale kluci mě pevně chytili a odtáhli dál od doktorů. Ještě chvíli jsem se vzmítal, než jsem svůj vztek přemístil do pěstí a začal si ho vybíjet na místním vzduchu.
"Hoši, držte ho od něj dál. Odneseme ho do nemocnice a budeme ho operovat. Pak se nahlaste na veden nemocnice, tam vám podají další informace. Není tu někdo z vás, kdo by mu mohl darovat krev?"
"Já, já mu jí můžu darovat," vyskočil jsem hned na nohy.
"A jste připravený se uklidnit, takhle rozrušený, neradi bychom, abyste si něco udělal a hlavně jemu."
"Cokoli když mu to pomůže, on se brzo uklidní. Dohlédnu na to, taky mám AB negativní, darujeme mu tu krev společně," zastal se mě Hiroki a společně jsme se rozešli k doktorům. Dokroři nakonec přikývli a rozeběhli jsme se do nemocnice. Běželi jsme pkousek před doktory a uvolňovali jim cestu. Zrovna bylo lehce po dvou hodinách odpoledne, a tak tu bylo narváno. Bezpečně jsme proběhli vesnicí k nemocnici a rychle jsme nemocnicí podle instrukcí proběhli na operační sál. To bylo snad poprvý, co jsem byl na sále, když jsem byl takhle plně při vědomí. Nikdy jsem snad takhle na sále nebyl. Uhli jsme se s Hirokim ke straně, aby jsme nezabírali tolik místa a čekali na rozkazy doktorů. Během chvíle se do sálu nahrnulo dost lidí, ale všichni byli tak synchronizovaní.
"Tady, posadte se prosím tamhle ke stěne. Napíchneme vám kanili, aby jme vám mohli začít odebírat krev. Kdy naposledy jste jedli?" přišla za námi sestřička a v ruce držele hadičky a nějaké jehly. Jen jsme přikývli, zdělili jí ještě několik informací ohledně našeho zdravotního stavu a nechali si bezpečně napíchnout infuce. Uvelebili jsme se u stěny a sledovali jak se lékaři snaží Kihaovi pomoci. Celou situaci jsem moc nevnímal. Pořád jsem se snažil přijít na to, proč to Flash udělal, proč po něm ten kunai hodil, i když si strhl z krku ten šátek a nikdo už útok neseslal. NAvíc, poč tak pozdě ho hodil. Udělal to snad schválně? Že by na něj ten kunai hodil cíleně? To snad ne. To by snad neudělal. Podíval jsem se na svůj sáček s krví a spokojeně sledoval jak se naplňuje. Párkrtá jsem zmáčkl balonek pevněji a přál bych si, aby ta krev mohla vytékat rychleji.
"Pane Sabaku, dovolíte," pohlédl jsem na doktora nad sebou a přikývl jsem.
Doktor si ode mně vzal pytlík s krví a rychle ho nahradil za nový. Podle pokynů jsem párkrát zmáčkl balonek a nechal dál svojí krev téct do sáčku. Podíval jsem se na Kihaa, pořád měl na tváři ten šokovaný výraz jak nečekaně dostal ránu do zad.
"Myslím, že to neudělal schválně. Znáš ho, on není takový. Neudělal by to," řekl Hiroki a přejel mi po hřbetu ruky.
"Já vím, ale bojím se, bojím se, že to nezvládnu se mu podívat do očí. Podívej na Kihaa, podívej," pokyvl jsem hlavou na Kihaa a pevně chytl jeho dlaň. Hiroki vždycky byl moje podpora.
"On to zvládne neboj se. Je silný, zvládne to, bude to v pořádku. Brzo se určitě uzdraví," usmál se Hiroki a stisk mi oplatil. Kéž by to byla pravda. Tohle si KIhao přeci nezaslouží. Chtěl tu začít nový spokojený život a ne tu zemřít. No nic. Nezbývá mi jiného než věřit, že to Kihao zvládne a bude brzo v pohodě. Najednou jsem postřehl jak se doktoři zarazili a najednou se zase rozběhli. Začali panikařit.
"Co se děje," pomalu jsem se postavil, Hiroki se mnou.
"Musíte odejít," přistoupil k nám najednou doktor a než jsme stihli cokoli namítnout, byli jsme vyhozeni před sál. Nejprve jsem se snažil oponovat, ale Hiroki mě přinutil se uklidnit a posadit se. Měl jsem o Kihaa tak strašný strach. Pořád jsem se koukal na hodinky, ale čas vůbec neutíkal. Zdálo se mi to jako doba, ale uběhlo pouze pět minut. Nervózně jsem si přesedl a znovu se podíval na hodinky. Hiroki se se mnou po chvíli začal bavit, ale to pomáhalo jen trochu. I když jsme se spolu bavili a téma odvedli dost daleko od toho, co se práce stalo, stejně jsem na to muse myslet a hlavne na Kihaa. Najednou se ze sálu vynořila sestřička. Chtěli jsme se zeptat, ale byla strašně rychle pryč. Po chvíli vyšel ze sálu doktor, který nás vyhodil. Toho už jsme se zeptali jak to s ním vypadá a co se děje, ale on jen zarytě mlčel a pouze si od nás vzal záčky s krví a vyndal nám z rukou kanyli. Zase odešel zpátky na sál a na naše dotazy vůbec nezareagoval. Najednou do sálu vběhli další dva doktoři a jedna sestra. Začal jsem se docela bát. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Seděli jsme tam, přecházeli, zase seděli a zase přecházeli. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.
"Miko, Miko, co se stalo. Co se děje?" přiřítila se najednou Mai a prudce mě objala.
"No, víš,...., stala se,..." též jsem jí objal a nevěděl jsem, jak jí to říct "Kihao umírá."
 


Komentáře

1 Niko Niko | 7. srpna 2015 v 13:54 | Reagovat

Ayko, ta tohle jsi vážně pokašlala.Jak jsi mohla zkazit takhle skvělou povídku. To jsem teda zvědav na další díl. Těším se, ale tenhle díl se mi fakt od tebe nelíbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama