RealLife 7

5. června 2015 v 17:51 | MartinaAyko |  RealLife CZ
Máme tu nový díl RealLife a v termínu :)), ani nevíte jakou práci mi to dalo, než jsem to napsala. A ještě ke všemu, pracuji s anglickým programem tvořeným speciálně pro win 8.1, měla jsem napsaný velký kus dílu a najednou přijde kámoš a 'delete' a vše se mi smazalo. Takže jsem musela psát znova, pět hodin tvrdé práce.

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_
RealLife7
S trhnutím jsem se probudil. Nevím proč, snad jakoby se mi zdálo něco strašidelného. Nevím, ani si nepamatuji, co se mi zdálo. Rozhlédl jsem se kolem sebe, Miko i Mai spali. Všechno mě bolelo, ovšem, teď už o dost méně. Vstal jsem, abych se podíval ven. Teď už jsem ani tak neměl strach z toho, co se venku děje. Hlava mi to tak nějak přikládala jak samozřejmost. Mírně jsem odhrnul závěs. Byla tma jako v pytli. Musela být tedy noc. Snažil jsem se trochu zaostřit, abych viděl situaci venku, ale nic jsem neviděl. Chvíli jsem tam ještě stál a snažil se zaostřit, než jsem to vdal a zase si šel lehnout. Bylo to zvláštní, ale usnul jsem během chvilinky. Zdál se mi divný sen. Viděl jsem nás tři, ovšem, jak se spolu krčíme v rohu u nějakého kamene, nebo skály a vůbec jsme nevypadali dobře. Byli jsme unavení, ztěžka jsme oddychovali a snažili se vymyslet další plán. Nevím jaký plán,... probudil jsem se. Ještě jsem nechal oči zavřené. Tohle byl dosti divný sen. Po chvíli jsem oči otevřel. Přes záclony prosvítalo ostré světlo. Vyhoupl jsem se na nohy a podíval se z okna. Musel jsem oči na chvíli přivřít, abych si zvykl na to ostré světlo.Podíval jsem se z okna a uvědomil si, že bouře už skončila. Nebo alespoň to tak vypadalo. Venku svítilo slunce, žádný písek už venku nelétal. Bylo to divné. Projel mnou nějak divný pocit. Jakoby, jakoby se dělo něco, co by se dít nemělo. Ohlédl jsem se po pokoji. Projel mnou přímo děsivý pocit, když jsem si všiml, že tady vlastně vůbec nikdo není. Najednou jsem si uvědomil, že si vlastně ani nic nepamatuji. Matně si vzpomínám na svoje vlastní jméno a na to, že sem tu byl ještě s někým, ale to je asi všechno. Ani si nevzpomenu, co se vlastně dělo dřív a proč, že jsem vlastně tady, když bych tu neměl co dělat. Vlastně si ani nevzpomínám, kdo byli ti, co tu byli se mnou a proč jsem je viděl v tom snu. Rychle jsem se znovu rozhlédl po pokoji a snažil se zhodnotit situaci. Nevím kde jsem a co tu dělám. To už začíná bejt docela blbý. Podíval jsem se z okna a v prvním momentě jsem chtěl zvolit zbabělou možnost zdrhnout. Nakonec jsem zvolil rozumnější možnost a trochu jsem začal prozkoumávat pokoj. Zbraně, obrana, změna identity. Snažil jsem použít všechno, co by mi nějak mohlo pomoci při mém pohybu po neznámém místě. V hlavě jsem slyšel divný dunivý hlas, ale slyšel jsem ho jen z dálky a navíc jsem mu nerozuměl. V pokoji jsem našel se válet pár kunaiu a katanu, a tak jsem po tom rychle schmátnul. I když jsem nevěděl, jestli to budu vůbec umět používat, vyrazil jsem vstříc dobrodružství. Opatrně jsem otevřel dveře a vykoukl na chodbu. Pozorně jsem se zaposlouchal, a když jsem neslyšel žádné zvuky, potichu jsem přešel chodbou ke schodům. Dole jsem slyšel hlasy. Byli to hlasy lidí spíše v mém věku. Už, už jsem se chystal sejít dolů, když jsem si všiml stínu, který se blížil ke schodům. Rychle jsem zaplul zpátky do pokoje. Dveře jsem nechal otevřené a zbaběle se za ně schoval. Jen jsem slyšel tiché zaklapnutí dveří. Ještě chvíli jsem vyčkával za dveřmi. Když už jsem chtěl vylézt ven, dveře se znovu otevřeli. Jen tak tak jsem zaplul zpátky do pokoje. Poté, co ten člověk zmizel opět dole, jsem se zase opatrně přemístil ke schodům. Zaposlouchal jsem se, co asi tak říkají ty hlasy dole. Po chvíli sem se přestal namáhat, bylo to k ničemu. Pevně jsem stiskl rukojeť katany a s tichostí se rozešel dolů. Po chvíli jsem se zastavil. Takhle by to asi působilo moc nápadně. Navíc, jsou asi tak v mém věku, co když to jsou moji kamarádi. Když tu nebudu chodit připraven k útoku, možná mě normálně pozdraví a já si k nim přisednu. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro druhou možnost a zkusil to normálně, jako člověk, který je jejich přítel a je u nich na návštěvě. Pomalu jsem sešel zbývající schody a nejistě vkročil do kuchyně, kde se nacházeli právě ti dva, které jsem celou dobu poslouchal.
"No, to je dost, že jsi taky vzhůru. Dáš si s náma čaj, kafe? Nebo jsi se na nás snad přišel podívat a jdeš zase spát?" usmála se na mě krásná hubená blondýnka ještě dřív, než jsem stačil něco říct.
"Kafe, jo dám si s váma kafe, klidně. Alespoň mě to trochu nastartuje," usmál jsem se a snažil se skrýt svoje rozpaky.
"No, to by chtělo prochrápat tři dny za sebou potom, co byl ještě dva dny předtím v komatu a v bezvědomí. No jasně, proč ne viď. Hele Kihao, odpoledne máme s pár lidma sraz, co kdyby jsi šel s náma. Alespoň se tu seznámíš s dalšíma lidma a uvidíš, bude se ti tu líbit. Tady Mika jde taky. Takže, když už tu s náma dlouho nebude, tak by sis jí měl užít," povzdechl si nakonec a já si domýšlel proč tu už dlouho nebude.
"To by bylo fajn. A jinak, co je novýho?" optal jsem se, jako bych tu už žil déle a vše mě zajímalo. Ne, že by mě to nezajímalo, ale nebylo to pro mě až tak důležité, jako to, kdo jsem, co tu dělám a proč mám pocit, že je něco jinak, než by mělo být. "Moment vlastně, kam jdeš?"
"Odcházím na dvou měsíční výcvikové cvičení. Předem nám není známo, kde se bude cvičení konat a kdo další se bude cvičení účastnit. Většinou to jsou ale kluci, protože je to docela brutal cvičení a hlavně asi proto, že kunoichi je tu čím dál tím míň. Pokud to cvičení přežiju zkusím se dohodnout s Kazekagem, že bych zkusila udělat menší přednášku a zkusit tím holky trochu motivovat. Myslím, že je vcelku normální, aby byli kunoichi," odpověděla Mika po chvíli.
"A navíc, Suna má už druhým rokem smlouvu se speciální akademií v Kamenné, kde studují už starší děti nebo mladí lidé. Konoha v tomhle programu je zapojená taky ne?" ozval se znovu Miko.
"Nevím, o takové věci jsem se nestaral," odpověděl jsem stroze a odebral jsem se do pokoje, kde jsem se předtím probral.
Jak se s nima má bavit, když je v kurzu pořád minulost a já si z ní nepamatuju skoro nic. Proč jsem tady a ne v Konoze? Co se stalo než jsem se probral? Nejen to byli otázky, které mě zajímali. Posadil jsem se na kraj postele a hluboce se ponořil do svých myšlenek. Najednou jsem začal cítit strašné teplo a okolí před míma očima se začalo barvit z černa na oranžovou. Najednou jsem před sebou spatřil velkou oranžovou obludu, co by s hromadou představivosti vypadala jako liška s osmi ocasy.
"Kyuubi," vykřikl jsem najednou zmateně "Co se to stalo, kde to jsem?"
"V klidu, jsi v pořádku. Už si zase na nic nepamatuješ, ale to bude v pohodě. Vrátím ti částečně tvoje vzpomínky pokud budeš souhlasit, ale vezmi nejprve v potaz, že některé vzpomínky mohou bolet."
"Chci to, ukaž mi co se dělo, musím to vědět," svolil jsem bez prodlení.
To, co mi Kyuubi ukazoval bylo šokující, ale ani jednou mě nenapadlo to zpochybňovat. Ukazoval mi jen úryvky a po pár částech jsem poznal, že všechno je vlastně z mého pohledu a zřejmě jsem tak všechny ty situace zažil. Dokonce jsem spatřil i úryvku z toho, jak jsem se krátce minul s Mikem na chuninských zkouškách a taky z mého útěku z Konohy, ve kterém mi pomáhali dva ANBU. Po tomhle už jsemcelou situaci chápal. Bylo mi do breku, ale teď nemůžu brečet jako malé dítě. Musím se znovu vzchopit a najít v sobě to, co mě pohánělo dříve. Svojí víru a touhu.
"Děkuji ti Kyuubi, myslím, že teď už toho moc dalšího vědět nepotebuju. Ale ještě mi řekni, jak je možné, že na tebe jsem si vzpomněl hned a na to předtím jsem si nevzpomenul?"
"Jsem část tebe a navíc, to je úplně běžná reakce. Věř mi, že víš mnohem více věcí o kterých bys neměl mít ani ponětí. Ale teď jdi a užívej si nového života."
Když jsem se vrátil k normálu, spatřil jsem před sebou Mai.
"Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala, jsem ti tak vděčný, že ani nevím, jak se ti odvděčit," objal jsem jí a už v životě jsem jí nechtěl pustit. I ona mě objala. Z Kyubiho ukázek jsem věděl, co pro mě udělala a taky všechno, co se mezi námi stalo.
"Stačí mi, když tu se mnou zůstaneš a počkáš až se vrátím z toho cvičení," letmo se mi podívala do očí, ale pak uhla pohledem.
"Počkám na tebe, jak dlouho bude potřeba," jemně jsem jí chytl za tvář a políbil na ty její krásné rty "Jsi pro mě to nejdražší, co jsem kdy v životě měl."
"Hele, klidně pokračujte, ale jestli nechcete, aby tam venku ten posel vystál důlek, tak by si Kihao mohl tu zprávu přečíst a poslat odpověď," ozval se najednou Miko ode dveří. Tak strašně jsem se ho lekl, že jsem se od Mai odtrhl jako by mě spálila. Mai mi jen do ruky vtiskla svitek a odvrátila pohled ven z okna. Pohlédl jsem na svitek a pustil do něj svojí čakru, abych deaktivoval pečeť. Nechápal jsem princip tohoto zabezpečení, ale když se zpráva na svitku rozšifrovala, pochopil jsem. Věděl jsem jen minimum o podobné akci, o kterou mě Kazekage žádal. Sice jsem nevěděl, co to má všechno znamenat, ale svitek jsem se souhlasem nechal poslat nazpátek.
"Tohle jsem asi nedomyslel promiň mi," objal jsem jí a zadíval se na stejné místo v poušti jako ona.
"Můžu se spolehnout, že opravdu počkáš. Jakou, jakou mám jistotu, že tě neztratím," otočila se ke mně a hlavu si složila u mě na rameni. Chvěl se jí hlas a v očích se jí zaleskli slzy.
"Já nepočkám, já nemůžu počkat až se vrátíš," pevně jsem jí objal a vzápětí dodal "Já totiž jdu s tebou."S udivenou tváří se na mě podívala a snažila se něco najít v mých očích "Co se na mě tak koukáš, co si myslíš, že bylo v tom svitku."
Pobaveně se usmála a spokojeně se ke mně přivinula.
"Já se velice omlouvám, že opět ruším, ale Mai, přišel pro tebe Juro. Co mu mám říct?" objevil se v pokoji znovu Miko.
"Vyřiď mu, že jsem hned dole," Mai se na něj ani letmo nepodívala. Pořád se ke mně tiskla a její pohled ani na chvíli nezměnil směr.
"Ok," Miko zmizel ještě dřív než jsem se ho stačil zeptat a dveře nechal dokořán.
"Tak, já půjdu s Mikem, ještě zařídíme pár věcí a ty teď běž s Jurem," odpověděl jsem Mai na ještě nevyslovenou otázku.
"Tak jo, ale nic mezi námi není, aby bylo předem jasno," obhajovala se.
"To se uvidí," usmál jsem se a pustil jí ze svého objetí.
I ona mě po chvíli pustila. Naposledy jsem jí políbil a rozešel se dolů za Mikem. Když jsem došel dolů, spatřil jsem Mika, jak se dole baví s nějakým klukem. Logicky jsem si domyslel, že to bude zřejmě ten Juro nebo kdo, o kterém se Miko zmiňoval nahoře. Lehce jsem si zuby přejel po dolním rtu a sešel poslední schody. Byl docela pěknej, to se muselo uznat. A navíc jsem vůbec netušil jestli je normální chodit tu bez trička.
"Zdar, já jsem Juro," nabídl mi přátelsky ruku.
Já jsem se rozhodl odmítnout a arogantně jsem jen prošel okolo něj. Jen jsem zaregistroval pár nechápavých grimas, které směřovali na Mikovu adresu a žádali si odpověď. Miko však jen pokrčil rameny, netrpělivě se podíval na hodiny a podíval se na toho kluka. Nějakou náhodou jsem už zapomněl jak se jmenuje. Hmm, čím to asi bude? Podíval jsem se do titulek novin, kde se psalo o ničivé bouři. Otevřel jsem je zrovna na místě, kde se o té bouři psalo. Že byla bouře, to jsem si pamatoval, ale jaké měla následky jsem sledoval zatím jen z novin. Odhodil jsem noviny zpátky na stůl a rozeběhl se k oknu. Nejprve mě do očí udeřilo prudké světlo, ale když jsem si přivykl měl jsem možnost čelit kruté realitě. Byl asi sedmý den po bouři, jestli jsem to chápal dobře, ale ničivé následky byli pořád znát.
"Já jsem Kihao," nabídl jsem mu nakonec zpětně ruku a byl jsem docela překvapen, že jí po předchozí zkušenosti přijal.
Chvíli jsme si povídali, když nás oba v řeči zastavila Mika, která právě sbíhala ze schodů.
'To se tady vážně lidi zbláznili?' ptal jsem se sám sebe, když jsem viděl Mai v čem je oblečená.
"Tak co, můžem už konečně jít?" optal se Juro s úsměvem.
"Jo, však jo, promiň," otočila se a dotáhla si vlasy do culíku.
"Nezapomeňte prosím, že do sedmi max musí bejt zpátky. A ne že mi jí strháš, potřebuju aby byla na ten večer svěží, je ti to jasný," nadhodil vážně Miko a oba se vytratili ven.
"Co to jako sakra má bejt, to se tu tak chodí normálně?" ohnal jsem se do vzduchu.
"Co jako myslíš? Tos myslel to oblečení nebo to, že mi tu chodili v botech? Ale ano, obojí je vcelku normální. Proč by taky nemělo být, že jo. Je tu docela teplo a po tý bouři ještě větší a když jde člověk ven, tak proč ne. Jinak, oni šli stejně k vodě, takže budou možná mokrý a oblečení na víc, by je stejně zatěžovalo," nevím jestli se mi to zdálo, ale přišlo mi, že to Miko vůbec bere na lehkou váhu. "Ale o Mai se bát nemusíš, s Jurem je v dobrých rukou."
Jen jsem pokrčil rameny a prašil pěstí do stěny, tak strašně jsem se bál jí pustit s tím klukem jen tak. Bylo to zvláštní, měl jsem k ní až moc pevný vztah, na to jak krátce jsme se znali. Co sakra budu dělat až jí jednou budu muset pustit. Znovu jsem chtěl praštit pěstí do stěny, ale Miko mu v tom zabránil. Jen krátce zakroutil hlavou a pobídl mě, abych šel za ním. Sice jsem nechápal, co po mně teď může chtít, ale nakonec jsem se za ním rozešel a pěstí jsem máchnul jen do vzduchu. Sakra, měl jsem takovou závist na toho kluka, že se mi pořád chtělo do něčeho bít. Miko by hodil boty, které vyndal z poměrně nově vypadající krabice a sám si obul boty, které vytáhl s podobné krabice jako ty moje. Párkrát se zhoupl na špičkách a pak se podíval na mě. I já už jsem byl obut a čekal jsem jen, co si Miko vymyslí. Jen vzal do ruky klíče a naznačil mi, abych šel ven. V těch botách se krásně chodilo a to jsem udělal jen pár kroků. Miko zamkl, rozhlédl se kolem sebe a klíče strčil do díry pod schody. Jen na mě pokývl a rozeběhl se kupředu. Chvíli trvalo, než jsem zareagoval, ale hned poté jsem se rozeběhl za ním. Na chvíli zpomalil tempo, abych ho mohl v klidu doběhnout. Neběželi jsme zase tak rychle, ale to teplo bylo o to úmornější. Po chvíli jsme doběhli před jednu nějakou bránu. Rozhlédl jsem se, dokola to bylo obehnáno silnou betonovou zdí, která se táhla snad deset metrů doprava a deset doleva. Miko zabušil na ta obří vrata a nasadil ležérní postoj. Já jsem se mezitím snažil popadnout druhý dech. Jen jsem matně postřehl, jak se Miko s někým dohaduje přes zavřená vrata, než se s mohutným zaduněním na kousek otevřela. Objevil se v nich muž zahalený v šátku, tílku a kalhotech s mohutnými svaly a celkem výstražně volající postavou. Chvíli jsem sledoval, jak se navzájem vyměňují pohled, než muž ustoupil a pustil nás dovnitř. Rychle jsem bránou proběhl za Mikem, který se sebevědomě rozešel ke skupině dalších mladíků. Někteří měli kalhoty, jiní kraťasy, ale ani jeden z nich neměl triko.
"No nazdar, kde se flákáš, už jsme mysleli, že budeme muset začít bez tebe," houkl na něj jeden z tý skupiny.
"Hele v klidu, mám zpoždění jenom deset minut, takže to je ještě v cajku, to víš, mám teď ještě nějaký vyřizování a po tý bouři se mi taky nevzpamatovává lehko. Dneska je nějak mega teplo ne?" objasňoval Miko už za poklusu k nim.
"No jo no, že jsi to ty. A kdo je támhle to, co? Koho jsi to sebou přivedl?" plácli ho dva přes rameno a všichni se podívali na mě.
V tu chvíli sem měl sto chutí zmizet. Ani nevím proč, ale jejich pohledy mě trochu vystrašili. Miko mě ale stejně pobídl, abych šel k nim, a tak mi také nic jinýho nezbylo, než abych šel. Když jsem k nim došel, reflexivně jsem uhnul před rukou jednoho z mladíků, který mě zřejmě chtěl přivítat plácnutím po rameni, jak mi došlo až po chvíli.
"To je Kihao, je tu novej, tak bych potřeboval dneska trochu mírnější věci, aby to vůbec zvládl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a taky, abychom byli na večer v pohodě. Takže dneska bych fakt nebral nic přehnanýho," vysvětlil Miko a plácl mě rukou do ramene.
"Jasně v pohodě, my se přizpůsobíme. Dneska se mi podařilo sehnat cvičiště vevnitř, takže tu nebudeme muset chcípat na tom vedru. Jdem," mávl jeden ze skupiny a rozešli jsme se do útrob budovy, která stála vedle nás. Při průchodu jsme dostali náramky, které se zatím nedali sundat. Podobné už jsem viděl na té ukázce z Konohy, to bylo myslím na Konožských slavnostech. Šli jsme dál a dál do budovy a já si užíval toho krásného chladu, který tu vládl. Bylo tu krásně. Když jsme došli do místnosti, o které ten mladík mluvil, skoro mi její velikost vyrazila dech. Byla velká jak na šířku, tak na délku, ale to, co mě udivovalo nejvíce byl ten vysoký strop. V místnosti se nacházelo několik matrací, spousta molitanových bloků a kostiček, a všelijaké nářadí na cvičení. Vůbec jsem si nedokázal představit, co mě čeká.
"Kihao, na co tak blbě koukáš, vydíš snad zjevení? Pojď, protáhni se trochu a půjdem na to," houkl na mě Miko.
"Jinak já jsem Flash," houkl na mě jeden z mladíků. "Tohle jsou Hiroki, Kenta, Morio a Tomeo," ukazoval postupně na všechny z nich "Jsme o něco starší nech ty, bych řekl, ale budeš s náma určitě vycházet, neboj."
Pohled Maiko(Mai)
Společně s Jurem jsme vyšli před dům a nejvrve se dohodli na cestě, abychom se případně nerozdělili a vyběhli jsme do vesnice. Milovala jsem chvíle trávené s ním. I když jsme se neznali od mala jako s Mikem, vždy mi přijde, že se známe ještě déle. Je naprosto fajn, vždy mě pochopí, vždycky mě dokázal podržet. Prostě je s Mikem můj nelepší přítel.
"Hele, tamto, co to bylo za kluka, ten Kihua nebo jak se jmenoval?" optal se mě Juro, když jsme zpomalovali, abychom bezpečně proběhli skrz dav.
"Jmenuje se Kihao, před nedávnem se přistěhoval. Chce uzavřít minulost," vydechla jsem zhluboka a znovu zrychlila tempo.
"Normálně jsem mu chtěl podat ruku a on jí arogantně odmítl, pak za mnou po chvíli přišel a nabídl mi jí sám. Chápeš to, normální pošuk," kroutil Juro hlavou a škodolibý úsměv mu nechyběl.
"Nechápeš to, on není takový jaký si myslíš. Musel by jsi ho pochopit a navíc teď, když spolu chodíme, si mě dost chrání. Tak se ani nediv, když jsi pro mě přišel takhle," odsekla jsem a kopec před námi jsem se rozhodla vyběhnout co nejrychleji.
Pořádně jsem se odrazila a pořádně přidala na tempu. Jura jsem nechala daleko za sebou a běžela jsem dál s tím, že na něj počkám nahoře. Poslední metry jsem vyběhla s ještě větším důrazem. Pořád jsem měla chuť se zlepšovat a tohle bylo úplně ideální. Rukou jsem se opřela o pouštní strom a vydýchávala jsem se. Pořád to nebylo ono. Pořád to nebylo to, co jsem chtěla. Bylo to málo. Možná si na začátek dávám velké cíle, ale jak sakra mám s tímhle zvládnout to cvičení. Tak ráda bych to dokázala nejen Kazekagemu, ale hlavně sobě. Hlavně sobě bych chtěla dokázat, že na to mám. Uhla jsem přesně v okamžiku, kdy se o mě chtěl Juro opřít, a tak se dole na zemi rozplácl jako žába. Ještě celá udýchaná jsem se rozesmála, div jsem se držela na nohou. Nakonec jsem to přeci jen překonala, přestala se smát a podala mu pomocnou ruku, aby mohl vstát.
"Tvůj kluk jo, he, nikdy jsem si nemyslel, že by jsi se mohla dát dohromady s někým jiným než se mnou," pronesl rádoby uraženě a dal mi jemnou pusu na tvář.
"Někdy možná v dalším životě, až oba budeme jiní," usmála jsem se a rozeběhla se zpátky z kopce.
Juro se rozeběhli hned za mnou a trochu mě v mém rozetu zpomalil, když mě chytl za tričko. Vůbec jsem nevěděla proč to dělám, vůbec jsem nevěděla, proč spolu vlastně trávíme tolik času. Proč tolik času, když jsme jenom kamarádi. Kamarádi na do smrti.

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-
pro chytráky, zkratka ctrl+z ani jiné podoné zkratky v tomto programu neexistují
doufám, že jste si povídku užili a těším se na vaše ohlasy ;))
Vaše Ayko-chan
 


Komentáře

1 Niko Niko | 6. června 2015 v 11:37 | Reagovat

No to je dost. Paráda Ayko, vážně. A konečně, jsi přidala další díl. Už jsem s nemohl dočkat. Normálně jsem myslel, že už jsi to zabalila. Arigato, arigato Ayko-chan

2 Viola Viola | Web | 7. června 2015 v 0:47 | Reagovat

Uaaa skvelé - všetko je také skvelé! ???  Mrzí ma, že som na tomto blogu tak dlho nebola a pri tom ho mám tak rada TwT všetko som ale dohnala - krása, krása.. vidím, že to tu len kvitne a všetko sa zlepšuje :3

3 Makyna Makyna | 7. června 2015 v 18:26 | Reagovat

Páni, real life mám fakt ráda :-) a jsem fakt ráda, že si vydala další díl a jsi opět zpět. Děkuji ti Ayko, máš mojí poklonu. Jsi skvělá, jsi naše hime.

4 Vitulae Vitulae | 8. června 2015 v 19:40 | Reagovat

Jsem tu teprve chvíli, ale zrovna real life mě zaujal natolik, že ho už mám přečtený.
Super díl Ayko, mooc se těším na LNLS a taky na nové povídky. Doufám, že se ti povede tak dobře jako teď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama