RealLife 6 (CZ)

29. ledna 2015 v 9:18 | MartinaAyko |  RealLife CZ

Ták a je to tu.

S vypětím všech sil jsem konečně dokončila šestý díl RealLife. A opravdu, věřte nebo ne, celý díl byl už dva týdny hotov a dnes proběhla pouze korektura a stylingové úpravy. To bude koouuukat, co jsem vám tu vytvořila.
Tak tedy nuž. Tady máte další díl v ČJ, SK během dne a překlad do AJ se przatím nekoná a jak to tak vidíme asi všichi není to moc veselé ani s LNLS.
No, už vás ale nebudu dál zdržovat a tady máte další díl....
Dělám si sradnu...., přeci pod perexem :P


Ahiko sebou nepatrně ucukl. Dveře od pokoje se rozletěly. Ahiko pochyboval, že by to byl Miko. I přes tu tmu si dokázal představit Maičin výraz.
"Nechtě toho, říkám vám, že tu není. Dneska jsem jí viděl naposledy s tím cápkem. Jasný, zmizel jsem s nimi z nemocnice, ale vysadil jsem je u budovy Kazekageho," zakřičel Miko na toho chlápka.
Místností se rozlehl třesk. Někdo do něčeho narazil. Ale kdo do čeho, těžko říct.
"Co si myslíš ty parchante, že jen kvůli tomu, že jsi syn Kazekageho, je všechno úplně v pohodě?"
"A vy si myslíte, že týrat děti je úplně v pohodě? Vypadněte odsud," Miko pro tentokrát zmírnil hlas.
"Ještě jsem s tebou neskončil, to si pamatuj ty skrčku!" bylo slyšet slabé puf, jak ten muž zmizel, přesto jsme furt zůstávali v úkrytu.
"Už je pryč, kde jste?" optal se Miko a dal nám tím svolení vylézt ven.
Nejdřív jsem pustil ven Mai a až když jsem vylezl ven já, rozsvítil jsem baterku "Tady jsme, jsi v pohodě?"
"Ech, nejsem si jistej," zaskuhral, zřejmě až teď si byl plně vědom bolesti svých zraněních. Rychle jsem k němu došel a sjel ho pohledem. Fakt nevypadal dobře.
"V koupelně pod umyvadlem je lékárnička. Přines mi jí prosím," požádala mě Mai "Ošetřím mu ta zranění."
"Promiň, nechci zpochybňovat tvojí lékařskou praxi, ale nebylo by lepší, aby si Miko dal nejdříve tu sprchu a až pak jsme mu ošetřili ta zranění? Nezdají se mi tak vážná, aby se nedala odložit na později," usoudil jsem.
"Jo, budu v pohodě. Dám si horkou sprchu, trochu se ještě najím, ty mi to ošetříš, dáme si dvacet, vyspíme se a bude nám dobře," usoudil po chvíli i Miko, usmál se a otřel si krev z koutku úst.
Mai se rozhodla se zdviženýma rukama rezignovat. Natáhl jsem se k ní, jí políbím, ale moc mě prokoukla. Rozešla se pryč, dokud se domem nerozlehlo tříštění skla. Drobně vykřikla a podlomila se jí kolena. Než stačila spadnout, chytil jsem jí do náruče a poté, co jsem se ujistil že jistě žije, vydali jsme se s Mikem zjistit příčinu té rány. Opatrně jsem Mai posadil ke stěně a pohledem jí zpětně zkontroloval. Museli jsme jít s Mikem oba společně, protože se mu pořád nepodařilo najít druhou baterku. Za normálních okolností bych použil koncentraci Kyubiho čakry, ale nechtěl jsem to vyklopit už teď. Ne takhle brzo. Nebylo to až tak nutné, abych to musel použít. Počká si na nějakou dobrou příležitost. Nakonec jsme našli roztříštěné okno v jednom z pokojů pro hosty.
"No, do prdele, k sakru, co s tímhle budeme dělat," Miko sotva překřičel hučivý poryv větru. Písek který mu lítal do pusy nevnímal.
"Mám nápad, ale nesmíš se dívat," křikl jsem jak nejvíce jsem mohl
"Ok, ale pohni zadkem," Miko mi dal do ruky baterku a zmizel. Rychle jsem navázal spojení s Kyubim, jestli tohle zvládnem. Zběžně mi vynadal, ale pak mi potvrdil, že když se budeme snažit, tak to dokážem. Věděl jsem, že nejvíc se budu muset snažit já. Zkoncentroval jsem do ruky, co nejvíce čakry, zbytek čakry jsem musel zkoncentrovat do nohou, abych se k tomu oknu vůbec dostal. Vytvořil jsem si v ruce pevnou slizovou kouličku. Přiložil jsem ji k rámu okna. 'Pomoz mi, prosím', zaškemral jsem Kyubimu v mysli. Ucítil jsem jak mi oběhem proudí spousta Kyubiho čakry. Pomocí Kyubiho čakry jsem jí zvětšil. Normálně se házela, ale teď jsem nechtěl riskovat, že mě někam ulítne. Zariskoval jsem zlomené zápěstí a přiložil kouli k rámu okna. Prudce to s mojí rukou trhlo. Stačil jsem s ní však uhnout dřív, než aby se mi s ní stihlo něco stát. Rázem nastalo v místnosti ticho, jak sem přestal proudit vítr. Trochu jsem do bariery šťouchl a ujistil se, že je dost pevná. Pak jsem se rychle vydal za Mikem.
"Zasklít to stejně bude potřeba, ale nějakou chvíli to vydrží."
"Super díky. Elektrikáři obnoví dodávky elektřiny, jen co bouřka ustoupí, plynaři se pokouší nechat v trubkách alespoň minimum plynu, hlavně pro nemocnice a další nejdůležitější budovy, většina záložní elektřiny je taky převedena tam, takže na nás ostatní nezbývá. Po bouři se teda dá vědět někomu, aby to okno zpravil, ale začíná léto, takže by to možná mohlo chvíli zůstat otevřený, i když noci v poušti jsou docela chladný," vysvětloval Miko, zatímco si od mne převzal baterku. "Doufám, že tohle bude jedna z těch menších bouří. Ale co mi nejde do hlavy, proč nás před tou bouřkou, nikdo nevaroval. Vždyť přeci specialisti sledují počasí ze všech stran vesnice a myslím, že dostávají dost slušný plat na to, aby svojí práci dělali pořádně."
"Jo, to by mě taky zajímalo. Ale pokud se nemýlím, tohle není jediná bouřka před kterou nás nevarovali. Pamatuješ, ta bouřka loni v létě," přešla k nám Mai "Na tu nás přeci taky nikdo nevaroval a jak to dopadlo, už ostatně sami víme."
"Co se tenkrát stalo?" zeptal jsem se zmateně.
"To nestojí za to to řešit. Navíc obyvatelé Suny a jejího nejbližšího pouštního okolí o tom mají zakázáno mluvit pokud se nemýlím," upřel pohled na Mai s výrazným podtónem, aby si dávala pozor na jazyk.
Mai se zatvářilo provinile, ale když jí Miko vzápětí objal, neubránila se tomu, aby ho objala taky. Jen jsem se usmál a nechal je se objímat. Tak nějak mi to nevadilo. Kamarádi se přeci objímají. Na tom přeci nic není. Nevím ani jestli jsem to myslel vážně, nebo jsem se tím spíše uklidňoval. Ah, už aby tohle všechno skončilo. Potřebuju vědět pravdu.
"Tak jo, já jdu do tý sprchy, vy dva pak můžete jít společně. Až její táta zmrzačí tebe, mě to nebude tolik bolet," usmál se Miko na mě a hodil mi baterku. Posvítil jsem mu baterkou na cestu a snažil se si v hlavě přeložit jeho větu. "No jasně, pokud Mai nemá nic proti, tak snad ani nemůžu nic namítat."
Mai jen zakroutila hlavou "V pohodě, však jsme jenom lidi ne," usmála se a bylo vyřešeno.
No, ale moc nadšenej jsem z toho nebyl. Jsme jenom lidi. Co jsme snad ve středověku nebo co?
"Si nějak věříš, co když tě znásilním," usmál jsem se a ruce si opřel vedle její hlavy.
"To by jsi neudělal," usmála se klidně. Páni, ta má snad kamenný sebevědomí.
"Neznáš mě, nevíš co jsem dělal, netušíš nic o mé minulosti," rukou jsem jí přejel po břiše a bezúčelně jsem své ruce zastavil nebezpečně blízko u jejího hrudníku.
"Jo, máš pravdu, nic o tobě nevím," nečekaně mě od sebe odstrčila a sesunula se u stěny u koupelny. Šokován jsem narazil na druhou stěnu. Tohle jsem nechtěl. Opřel jsem se o tu stěnu a zavřel oči. Snažil jsem se uklidnit proud svých myšlenek a trochu je usměrnit. Ani jsem netušil, že mozek dokáže vyprodukovat tolik myšlenek najednou.
"Ale noták, vždyť to je jenom holka, božé," zakřičel mi najednou v hlavě Kyubi.
Trhl jsem sebou a s leknutím se chytl za spánky. Nejen, že jsem se ho strašně lekl, ale ještě ke všemu mě děsně rozbolela hlava. Ironicky jsem Kyubimu v mysli poděkoval. Přešel jsem k Mai a sedl si k ní. Ruku jsem jí položil na rameno a pak se jí podíval do očí.
"Promiň, nemyslel jsem to tak. Vím, neměl jsem to říkat, byl to blbý žert, já vím. Vím, že nevíš nic o mé minulosti, ale věř, že jsem nikdy nikomu neublížil."
"Dobře, vždyť já ti věřím," usmála se po chvíli a dala mi jemnou pusu na tvář.
Položil jsem si hlavu k ní na rameno. Byl jsem trochu unavený. Nevím jestli to dělal časový posun, nebo to, že jsem po otřesu mozku a ještě v takovém stresu a klidový režim nedodržuju, ale můj organismus si žádal přestávku. Můj mozek na chvíli vypnul. Trochu jsem se vyděsil, když mě Miko vytáhl na nohy, ale jen jsem se usmál. Krátce jsme spolu hodili slovo, než jsem vešel za Mai. Postřehl jsem, že zatímco, jsem se já bavil s Mikem, ona už se svlékla. Byl to však jenom letmý pohled. Kdyby tak věděla.... Bylo to zvláštní toužit po něčem, o čem víte, že to nemůžete mít. Hm, proč člověk nejvíc touží po tom, co nemůže mít?. Ach jo, je to těžký žít nový život. Navíc jít s někým do sprchy, s kým se vůbec neznáte a ještě k tomu, když jste mu před tím vyhrožoval. Jo, to jsem si to dobře zařídil.
"Ale no tak, snad se nestydíš?" ucítil jsem ruku na svém rameni, zrovna když jsem přemýšlel nad tím, jestli jsem udělal dobře.
"Možná," usmál jsem se rozpačitě.
Možná, že jsem se v té chvíli fakt styděl. Jen se usmála a sehla se dolů pro jeden ručník do kterého se vzápětí zabalila. "Uklidni se a bude to fajn. Klidně ty svíčky zhasnu."
"Ne, ne to je v pohodě," odvětil sem rychle, když už se k sfoukání všech těch svíček chystala.
"Jak si přejete," usmála se a pár z těch svíček stejně sfoukla. Rázem jsme přišli o trochu světla, ale teď to bylo trochu příjemnější. Nastalo takové pěkné přítmí. Shodil jsem ze sebe poslední kousky oblečení a pohybem očí jsem hledal Mai. Ta se však mezitím postavila za mě a když jsem se postavil, objala mě. Chvíli mě trvalo, než jsem si uvědomil, že se tu oba objímáme nazí. Hechm, bylo to zvláštní. Společně jsme si spolu vlezli do sprchy. Váhavě jsem pustil vodu. Vůbec jsem netušil, jestli vůbec zbyla teplá voda a Miko nás nenahnal pod ledovou vodu. A že ta umí být pěkně studená. Ale naštěstí byla teplá. Zrovna jsem si do ruky chtěl pustit trochu vody, abych si z mýdla mohl udělat pěnu, sebrala mi ho. Vrhl jsem po ní udivený pohled. Jen se usmála a sama si dala do ruky trochu mýdla. Nakonec jsem se usmál taky. Bylo to pobavené gesto. Musím uznat, že takhle si ze mě nikdo dlouho nevystřelil. Musel jsem uznat, že je to tu docela zábavný. Myslel jsem, že to bude horší. Ani jsem nijak nevnímal, co dělá. Nejsem úchylný.
"Co takhle mi umýt záda? Třeba ti to i oplatím, když budeš chtít."
"No, když mě v závěru neobviníš, že jsem tě osahával."
Jen zakroutila hlavou a vrátila mi zpátky mýdlo. Vytvořil jsem v rukou jemnou pěnu a začal nejprve na ramenou, i když jsem věděl, že záda jsou trochu jinde. Pomalu jsem jí přejížděl po lopatkách, přes páteř až dolů k bederní páteři. Jenže i když mě ani potom nezastavila, sjel jsem jí rukama na bříško a objal jsem jí. Byl jsem jen o něco málo větší než ona. Odjakživa jsem byl poměrně malý. No, i když nebyl jsem ani nejmenší. Navíc v poslední době jsem se dosti vytáhl. Nevím, jestli to bylo tím, že mě ANBU pořád tahali po zemi, když mě táhli zpět do vesnice, nebo tím, že jsem prostě začal pořádně dospívat. Usmál jsem se. Byly to strašně zvláštní vzpomínky.
"Čemu se směješ?" zeptala se, když se otočila čelem ke mně.
"To je dobrý, jen jsem si na něco vzpomněl," upřeně jsem se jí zadíval do očí.
"Zkoušel jsi to už někdy?" zeptala se mě, když si hlavu schovala ke mně na hruď.
"Ne, ty snad jo? Proč se vůbec ptáš?" tahle její otázka mě trochu zaskočila. Hlavně to, že se na to ptala zrovna teď.
"Ne a to neřeš," jenže při této větě jsem se jí díval do očí a už při jejích prvních slovech jsem poznal, že mi lže.
"Lžeš jak prší, proč to děláš?"
"Já ne..., promiň, já ti to nemůžu říct, já..." chtěla ještě něco říct, ale místo toho vykřikla a slabě mi zaryla nehty do kůže.
Jen jsem jí pevněji objal a na studenou vodu si přivykl téměř okamžitě. Objímal jsem jí a předával jí číst svého tepla.¨
"Vysvětlím ti to, ale už mě netrap prosím," zadrkotala zuby.
Věděl jsem na co naráží a jen jsem se usmál. Ještě chvíli jsem jí držel ve svém objetí, než jsem se rozhodl ukončit její trápení a vypnul jsem vodu. Doslova se vytrhla z mého objetí, sebrala ze země svůj ručník a v mžiku byla pryč. Otřepal jsem si z vlasů přebytečnou vodu a sáhl po jednom malém ručníku, který vysel u umyvadla. Otřel jsem si obličej, ale v poslední chvíli si ručník z obličeje nesundal. Alespoň někde jsem měl kam schovat svůj zničený obličej. Po chvíli jsem si ho přeci jen sundal a s ručníkem kolem pasu se vydal do Mikova pokoje. Chtěl jsem vejít dovnitř, ale zaslechl jsem jejich rozhovor.
"Není takový. Uvidíš, že ne," konejšil jí Miko.
"Ale já jsem mu lhala, chápeš to Miko. Co když se bude chtít mstít něčím jiným než vnitřním hněvem?" ona pláče.
'Ale o jakém hněvu to mluví, vždyť já se na ní nehněvám. Jen mě zaskočilo, že mi lhala. Tak to zkusila, o co jde?'
"Mai, nemusíš se bát. On k tobě nechová žádnej vnitřní hněv. Vůbec žádnej. On není takový. Pochop to Mai. On ti neublíží. Neublíží ti, rozumíš."
"Já ale nemám na to mu říct pravdu. Nemám na to sílu mu to říct a až se mě na to bude ptát, co mu mám říct? Co mám dělat? Miko, on ve mně probouzí něco, co mi nikdo nedal, chápeš mě, že."
"Ano, chápu tě. Vím, co k němu cítíš, vím to. Pravdu mu prostě řekneš až na to budeš mít sílu. On to pochopí. Pochopí to. On jo. No, každopádně si s ním promluvím, neboj," postřehl jsem, že se Miko zvedl.
Nechal jsem si ujít další část jejich rozhovoru a vydal se zpět do koupelny. Přehodil jsem si ručník přes ramena a usušil se od vody, která mi dál stékala z vlasů. Rukama jsem se opřel o umyvadlo a zapřemýšlel se. Co se to s ní děje? Proč je taková? Mohlo mě být jasný, že bude věřit více Mikovi než mě, ale proč najednou proti mě takhle obrátila. A navíc by mě zajímalo o jakém hněvu to zase mluví. Dost by mě zajímalo, jestli na ní někdo byl zlý, nebo tak, nebo proč vlastně přišla s touhle teorií o hněvu. Cestou jsem zavřel znovu dveře, takže jsem Mikův příchod postřehl i bez Kyubiho pomoci. Vůbec nechápu, co se to stalo. Zničeně jsem vydechl a obrátil se na Mika, který zřejmě nečekal, že jsem ho slyšel.
"Hlavně se mě neptej na co jsem se jí ptal," začal jsem pro jistotu.
"To mě nezajímá, to vcelku i vím. Hele, podívej, měl by jsi něco vědět. Mai není úplně tak normální, víš nemá to lehký. Není moc lidí, komu by věřila. Víš, vidí denně umírat lidi, společně s několika dalšími lidmi se snaží o jejich životy bojovat a ne jeden člověk už jí umřel pod rukama. Možná jí je teprve 16, ale za svojí praxi v nemocnici si zažila už hodně. A co je jí jako dar za to, že se takhle denně trápí, to, že její matka umřela i s jejím sourozencem, to že její otec na ní křičí, mlátí jí a to ani není všechno. Víš Ahiko, nechci ti nic vyčítat, ani ona ti nemá nic za zlé. Má tě ráda a myslím, že ty chápeš, jak to myslím a hodně jí raní jakákoliv křivá slova, či výkřik na její osobu," Miko mě chytl za rameno a snažil se mi po celou tu dobu dívat do očí.
"Ah, jasný," chvíli jsem si přebíral jeho slova v hlavě "Myslím, že už vím jak to myslíš. Hele, já jsem na ní nekřičel, jen sem se jí ptal, proč mi lže. Fakt promiň, ale já sem se jí nesnažil ublížit. Vím, že mě miluje a možná i já jí. Jen si potřebuju pár věcí ujasnit, nemůžu se do všeho řítit po hlavě, navíc, když bych jí tím mohl ranit a to já nechci. Můžu jí teď vidět? Chci si s ní promluvit a něco si ujasnit," utvrdil jsem jeho myšlenku, že jsem jí vážně nechtěl ublížit.
Miko si krátce skousl spodní ret, ale pak svolil a hodil po mě jeho věci, abych si je oblékl. Chtěl jsem namítnout, že mám svoje, ale to už byl pryč. Rychle jsem si je oblékl a pořádně si osušil vlasy, aby mi voda z nich nestékala na oblečení. Pak jsem se rychle rozešel do Mikova pokoje. Před pokojem jsem se však zastavil a nakreslil si na obličej imaginární kříž. Bože můj, pomoz mi. Vešel jsem do pokoje s o něco větším sebevědomím. Mai seděla na posteli a Miko se opíral o zeď vedle okna a dělal, že tam není. Jen mě krátce pokývnul a v tichosti sledoval moje počínání. Krátce jsem mu kývl a rozešel se přímo k Mai. Ovšem pomalým krokem, abych měl čas zachytit její chování včas. Cestou mi Kyubi přemítl její myšlenky. Trochu jsem se zarazil, ale nakonec jsem mezi ním a mnou postavil smyslovou bariéru, aby mi raději už nic nepřemítal. Bál jsem se, co bych se dál mohl dozvědět. Opatrně jsem se posadil vedle ní a chtěl jsem jí chytnou za ruku, ale ucukla.
"Nechci ti ublížit. Neboj se," raději už jsem se jí nepokoušel chytat, abych jí zbytečně nevyděsil "Nikdy jsem ani nechtěl. Mě můžeš věřit, mě jo, neboj se, já sem hodný člověk."
Nic mi na to neodpověděla, jen zakroutila hlavou. Se zmateným výrazem jsem se podíval na Mika. Ten jen taky zakroutil hlavou, že nemá vůbec tušení, co to má znamenat. Přisedl jsem si k ní blíž, a když se neodsunula, opatrně jsem jí chytl za rameno. Vyplašeně se na mě podívala, ale nic nenamítala, nekřičela, nesnažila se mě od sebe odstrčit. Začal jsem od znovu a trochu jinak.
"Víš, jsi opravdu hezká a chytrá holka a myslím, že víš, že tě mám rád a nechtěl jsem ti ublížit. Je to jenom na tobě, pokud mě tu nechceš, nebo snad nedej bůh se mě bojíš, můžu klidně hned teď odejít. Je to jenom na tobě, jak to bude," pomalu jsem se zvedl a byl jsem si téměř jistý, že hned vzápětí mě chytne za ruku a nenechá mě odejít. A to se taky stalo, ještě než jsem stačil dokončit první krok, chytila mě za zápěstí a objala. Objímala mě tak pevně. Skoro jako by jsem jí měl utéct. I já jsem jí objal. Postřehl jsem Mika, že odešel.
"Už mi důvěřuj prosím," jemně jsem jí chytil za tváře a podíval se jí hluboko do očí.
"Dobře, zkusím to."
"Páni, je už docela dost hodin. Půjdete spát?" vynořil se Miko ve dveřích s dalšími svíčkami.
"Asi jo. Sotva se držím vzhůru," zívla si Mai a její skleněné oči to jen potvrzovali.
"Jo, asi jo," přikývl jsem i já a zrušil barieru mezi mnou a Kyubim.
"Ok, můžete si lehnout do pokoje pro hosty. Tady máte svíčky a náhradní sirky, kdyby vám svíčky zhasli, nebo kdyby jste potřebovali zapálit nové. Je tam trochu bordel, takže se tam hlavně nepřerazte a ještě hlavněji, nic nepodpalte, nerad bych, aby mi při takovýhle bouři shořel barák nad hlavou," usmál se Miko a předal nám to.
To jako vážně čeká, že teď spolu budeme spát v jednom pokoji? Jenže Mika nevypadala, že by jí to nějak extra vadilo. Spíše vůbec. Nevím, byl jsem stále zmatený. Popřál jsem mu dobrou noc a připálil si od něj jednu svíčku. Sice měl baterku, ale asi s ní nechtěl svítit moc často. Přeci jen i baterky se vybíjí. Pak jsme tedy s Mai vyrazili. Kde je pokoj pro hosty už jsem věděl. Přeci jen to byl ten pokoj, u kterého jsem vytvářel tu barieru. Vešli jsme spolu do pokoje a já položil svíčky na jeden stolek vedle postele. On si z nás opravdu dělá srandu. Všiml jsem si, jak se Mai zaujatě dívá na mojí 'barieru'. Přešel jsem k bariéře a kousek do ní ponořil ruku. Trochu jsem v ní snížil obsah mojí čakry, aby tolik nesvítila. Nepotřeboval jsem přitahovat pozornost. Navíc ta bariera světélkovala a to se mi ani trochu nelíbilo. Ale udělám s tím něco až bude ráno, až se trochu vyspíme a budeme OK.
"Jak jsi to udělat?" optala zvědavě.
"To není podstatné. Je to jedna z několika technik světla které ovládám, není to zrovna ta nejjednodušší, ale ani ta nejtěžší. Ovládám spoustu technik a spoustu nevím ani popsat," nechtěl jsem jí prozradit to pravé, co je v barieře.
"Proč mi to nechceš říct? Co je na tom tak zakázaného?" vyzvídala dál, zatímco jsem si lehl vedle ní.
"Co je tak zakázaného na tom, proč ti to nechci říct, je to, že to, co by jsi se dozvěděla, by tě mohlo tak frustrovat, no, a to já bych nechtěl," usmál jsem se. Vadilo mi, když si vymýšlela ona a já sám jsem si teď musel vymýšlet.
"No dobrá, nech si svá tajemství pro sebe," řekla nakonec a objala mě.
I já jsem jí lehce objal. Postupem času jsem pociťoval jak její objetí slábne a jak postupně propadá do hlubokého spánku. Když už se jí prohloubil dech a tvrdě usnula, mohl jsem konečně usnout i já. Zavřel jsem oči a v jejím objetí usnul snad během několika minut. Spal bych možná celou noc a až dlouho do rána, kdyby mě Mai svými prudkými pohyby neprobudila. Otevřel jsem oči a chytnul zápěstí její ruky, kterým se mě snažila poškrábat. Až po chvíli jsem si uvědomil, že spí. Chvíli jsem váhal, než jsem si přiklekl a trochu jsem s ní zatřásl. Jen tak jemně, jak mi to momentální situace dovolovala. Nechtěl jsem s ní třást zase moc a navíc jsem nechtěl spadnout. Znovu jsem s ní zatřásl a promluvil i její jméno. Zprudka se nadechla a otevřela oči. Jemně jsem jí chytil za rameno v záměru jí uklidnit. Ovšem ona se po mě ohnala a z tak krkolomné pozice ve které jsem byl mě shodila dolů. Krátce jsem se proletěl vzduchem, než jsem hlavou narazil na hranu něčeho, co stálo blízko postele. Byl jsem dezorientovaný, a tak jsem nevěděl, do čeho jsem to vlastně narazil.
"Hej, co se to..." Mika jsem slyšel jen krátce.
Cítil jsem jak mi ve vlasech stéká lepkavá tekutina. Musel jsem si o tu hranu rozrazit hlavu. Naposledy jsem se nadechl a poté zřejmě upadl do bezvědomí. Najednou jsem přestal cítit všechnu bolest, vnímat, co se děje kolem mě. Asi jsem opravdu v bezvědomí...
Au, panebože. Co to je? Jako bych měl z kostí kaši a z hlavy jen střepy. Bože, taková bolest. Moment,...., co se vlastně stalo? A kdo, kdo vlastně jsem. Nebo spíše jak se jmenuju? Hn, zajímavé, dokážu mluvit, když můžu přemýšlet? Nebo vlastně přemýšlím vůbec? Ne, co se stalo? Chci se probudit, otevřít oči, dělat cokoliv mě jen napadne. Slyšel jsem matné hlasy. 'Hej, kde to jsem, co se stalo,' promluvil jsem. Ha, já jsem naivní. Vždyť všechno to jde do mé mysli. Ale do čí vlastně mysli. Kdo jsem, jak se jmenuji, proč jsem vůbec v takovémhle stavu, co se vlastně stalo než jsem omdlel? Takových otázek a já ani na jednu neznám odpověď. Jo, vlastně na jednu, omdlel jsem. Začínal jsem více prociťovat. To, že se bolest s mým prociťováním zvětšovala jsem ani tak nevnímal, spíše mě zajímala ruka, která pevně držela tu mou. Po chvíli mě však pustila a znovu mě něčí ruka chytla. Podle polohy a počtu prstů jsem si začínal postupně domýšlet, že mi zřejmě měří tep. Ah, moment, už začínám přemýšlet reálněji. Už jsem i začal pociťovat jak dýchám. Hm, zřejmě začínám přicházet k vědomí. No, ale k tomu by se mi hodilo i to, kdybych si alespoň něco pamatoval. Třeba jméno, nebo kde jsem, nebo něco, prostě cokoliv. Znovu mě něčí ruka pevně chytila a také jsem pocítil něco přímo ledového na své hlavě. Fuj, je to strašně studený, to se mi vůbec nelíbí. Zkusil jsem otevřít oči, ale to mi nějak nešlo. Na chvíli jsem se zapřemýšlel. Cítím svoje dýchání, to jak se mi zvedá hrudník. Musím logicky ovládat i jiné svaly v těle ne? No, alespoň ovládám mozek. Zkusil jsem stisknout tu ruku, která mě držela. Nejdřív mi to nešlo, ale po chvíli se mi povedlo jí zlehka stisknout.
"Ahiko, Ahiko slyšíš nás?" vyslovil krásný dívčí hlas.
Někoho mi ten hlas připomínal, ale nevěděl jsem o koho jde. A navíc, kdo je Ahiko. Momentík, že bych to byl já? Chtěl jsem odpovědět, ale nemohl jsem promluvit. Trochu jsem povolil stisk své ruky a znovu stiskl ruku, teď už jsem věděl, té dívky.
"Miko, zdá se, že už je při vědomí," vykřikla skoro. Miko, kdo je zase Miko. Proč je mi všechno tak povědomé a přitom tak neznámé.
"Ahiko, slyšíš nás. Otevři oči. Mluv s námi," zaslechl jsem druhý, klučičí hlas.
'Rád bych s vámi mluvil, ale nevím jak. Nemůžu mluvit,' povzdechl jsem si.
"Myslím, že to nedokáže. Přeci jen, byl v komatu, v bezvědomí, a je pořád raněný, možná už nikdy nepromluví, neotevře oči. Jeho ruka, je teď to jediné, co nám pomůže se s ním dorozumět. Tedy, pokud ne napořád," hlas té dívky zněl ustaraně a lítostně. Vypadá to, že se známe.
"Ahiko, notak, zkus to. Ty to dokážeš. Ti dva mají o tebe opravdu strach. V podstatě se ti nic nestalo. Nemusíš se ničeho bát. Oni se o tebe skvěle postarají a já ti pomůžu též. Ale nějaké kroky musíš teď učinit sám. Notak, nebuď línej a zkus to. Ty to dokážeš," najednou jsem se objevil v úplně jiném prostředí, než v temnotě mé mysli. Bylo tu teplo. Okolí zářilo oranžovou barvou a přede mnou stálo cosi obřího a též oranžového.
"U všech bohů, co jsi zač," leknutím jsem se div neposadil na zadek. Bože můj, tahle příšera bude jednou moje smrt.
"To jsem přece já, Kyubi. Vzpomeň si. Pomáhal jsem ti přeci při spoustě misí, i při tom tvém útěku z Konohy. Podívej..." Kyubi mu přemítl v rychlosti ty nejdůležitější věci. Od toho, jak byl malý, přes akademii, jeho chuninské zkoušky, to jak se pokoušel utéct, až po to, jak se dostal do Suny a co tu všechno stihl prožít. Teď už Ahiko věděl, co se stalo. Věděl, kdo je on, a taky kdo jsou ti dva, co na něj mluvili.
Teď už jsem věděl, co se stalo a kdo jsem. Teď už mi bylo všechno jasné. Cítil jsem, jak mi tělem proudí zvláštní teplo, ale teď už jsem věděl, co je to za teplo. Pomalu jsem otevřel oči. Teď už mi to šlo. Viděl jsem rozmazaně, ale poté, co jsem několikrát zamrkal, viděl jsem už lépe.
"Promiňte mi to," vydechl jsem ztěžka. Mluvit a dýchat mi nešlo tak dobře.
"Ahiko, jak se cítíš?" optala se pohotově ta dívka.
"Asi mi upadne hlava, z kostí mám snad kaši, ale jinak je to dobrý. A akorát se mi ještě trochu hůře dýchá."
"To bude brzo dobrý. Jen co se ti zlepší zdravotní stav, bude ti výrazně lépe. Uvidíš," zřejmě si všimla, jak jsem se dezorientovaně rozhlídl, a tak trochu změnila téma "Nechtěli jsme tě tahat do nemocnice. Navíc, když je ta bouře, přišlo nám to i k tvému stavu dosti nebezpečné. Dal jsi nám sice dost zabrat, ale koukám, že se dřina vyplatila. Bude nejlepší, když teď budeš co nejdéle vzhůru, ale vím, že se ti bude stále chtít spát."
"Pokusím se. Ještě jednou se vám chci omluvit, za to, kolik jsem vám přidělal starostí. Nechtěl jsem vám působit problémy a být vám nějakou přítěží. Obzvláště teď, když je ta bouře. Em, moment, co je dneska vůbec za den?"
"Už pátek, bylo načase, aby jsi se probudil," usmál se Miko, který se mi sklonil nad obličejem.
"Vážně, to jsem byl tak dlouho mimo? Vau, to by mě ani ve snu nenapadlo. Víte, dobrou chvíli jsem vás před tím slyšel, ale nemohl jsem vám odpovědět, nemohl jsem mluvit ani otevřít oči. Nemohl jsem dělat nic. Slyšel jsem vás, to jak jste o mě měli strach, že se možná ani neproberu," otočil jsem hlavu mírně na stranu a podíval se na Mai. Věděl jsem, co jsem s ní prožil a jak to všechno předtím než jsem omdlel bylo a chvíli jsem přemýšlel, jestli můžu být tak drzý a žádat si to, po čem tak toužím. Ale ona, jako by mi četla myšlenky, se ke mně sklonila a věnovala mi ten polibek, po kterém jsem tak toužil. Jen jednou jsem jí ho stihl opětovat. Ale to jsem neřešil, teď mi to stačilo. A navíc, věděl jsem, že takových chvil, bude mnohem víc. Miko to nijak neřešil. Věděl, jak to celé je a myslím, že byl jen rád, že jsme se dali takhle dohromady. I já jsem za to byl rád. Za ten krátký úryvek jsem si uvědomil, že jí opravdu miluju a musím tu s ní zůstat, chránit jí a pomoc jí ze všech problémů, co má. Byl jsem unavený, strašně se mi chtělo spát, ale zároveň jsem věděl, že bych teď neměl spát. Spal jsem tak dlouho, tak proč jsem tak unavený. Jen na chvíli jsem zavřel oči a snad jako výstrahu jsem měl před očima Kyubiho zář. Znovu jsem otevřel oči a usmál jsem se. Na to, že jsem měl takové bolesti jsem se dokázal lehce smát a vtipkovat, to nebylo špatné. Dozvěděl jsem se, že není bezpečné mi teď dávat pevnou stravu, tak jsem pil speciální přídavky ve formě šťáv a různých džusů. Nebylo to špatné a navíc mi Mai slíbila, že bych zítra mohl dostat kaši nebo pyré, což mě potěšilo spíš. Zjistil jsem, dost věcí, které se za tu dobu událi a Miko mi dokonce prozradil, že o tomhle neví ani Kazekage. Všichni jsme se domluvili, že pokud to nebude život ohrožující, neřekneme nic o tom, co se tu dělo. Ani o tom, jak tu byl Maičin táta, ani o tom, jak jsme se pohádali a ani to, jak jsem upadl do bezvědomí. Dost dlouho jsme si povídali a já i po chvíli přestal pociťovat únavu. Bez toho, aniž by mě to někdo řekl bych ani nepoznal kolik je hodin.
"Hele, lidi, je mi to teď strašně blbý, ale já mám menší problém," zarazil jsem je najednou.
"Co se děje?" optal se pohotově Miko.
Naznačil jsem mu, aby se ke mně naklonil, a pak mu pošeptal "Potřebuju na záchod, ale vážně moc akutně."
Odtáhl se ode mne a chápavě pokývnul s hlavou. Chvíli si mě prohlížel, ale pak mi podal ruku. Pomalu jsem se pomoc ní přitáhl do sedu. Páni, měl jsem sílu v rukou.
"Zkus se postavit, jestli ti to půjde."
Přehodil jsem nohy přes okraj postele. Cítil jsem, jak mám ztuhlé svaly. Miko mě podepřel a skoro doslova mě vytáhl na nohy. Zamotala se mi hlava a ani jsem skoro neměl ponětí, kde je rovně, ale po chvíli se to srovnalo. Cítil jsem, jak mě Miko pevně drží. Zkusil jsem váhavý krok dopředu. Hnusně mi v kostech zakřupalo, ale věděl jsem, že to je jen tím, že jsem dlouho nestál na nohou. Miko trochu zpevnil stisk, ale nebylo to potřeba. Na nohou jsem se dokázal udržet, ale dost jsem se divil. Že bych se dokázal po tak dlouhé době udržet na nohou. Miko trochu povolil svůj pevný stisk. Zřejmě už si byl jistější, že nespadnu. Já jsem si nebyl moc jistej, jestli celou cestu zvládnu úplně v pohodě. Když jsme spolu došli na záchod ani mě nepřekvapilo, že tam Miko v lehkém podpěru zůstal se mnou. Nevadilo mi to z hlediska toho, že jsem věděl, že kdybych padal, tak mě chytí. Bylo to strašná úleva. Poté hodné chvíli, co jsme strávili na wc, jsme s Mikem rovnou zašli ještě do koupelny. Omyl jsem si ruce a i tělo alespoň teplou žínkou. Pohled na mě samotného v zrcadle mě docela vyděsil. Musel jsem to ale přejít pouhým pozvdechnutím. Vydali jsme se zpátky do pokoje. Ani jsem nevěděl, kde jsem se probudil, ale po tom, jsem zjistil, že mě zřejmě přemístili do Mikova pokoje. Vedle Mikovi postele ležela hromada dek a polštářů, asi si alespoň chtěli udělat pohodlí, když už jsem jim přidělal takové starosti. Všude okolo byli prázdné lahve od vody a další spousta lahví s vodou. Mai unaveně zvedla hlavu a usmála se na mě. Věděl jsem, že je hodně unavená. Určitě toho moc nenaspala, když se o mě starala. Naznačil jsem Mikovi, aby mě pustil. Sice to udělal, ale pořád byl připravený mě chytit. Sedl jsem si na zem vedle Mai a objal jsem jí. I ona mě objala. Z toho objetí jsem poznal, že je hodně slabá.
"Lásko, vyspi se prosím. Spi a už si o mě nedělej starosti. Teď už budu v pořádku, neboj se. Všichni si teď potřebujeme odpočinout a ty ze všeho nejvíc," krátce jsem jí líbl na tvář a svalil se vedle ní.
Chtěla něco namítnout, ale nakonec jen vydechla a usnula snad ještě dřív, než se hlavou stihla dotknout polštáře. Miko se jen usmál a lehl si do své postele. Chvíli jsme si povídali, avšak on po chvíli usnul též. Já jsem byl vzhůru asi ještě tři hodiny, než jsem se i já znovu poddal říši snů.
 


Komentáře

1 Kawai Kawai | 30. ledna 2015 v 18:37 | Reagovat

Áááá pané bóžé. Tak právě teď zbírám svojí čelist snad ještě z podzemí našeho osmi patrovýho paneláku. Jako, tohle opravdu vážně? :-D  :-D  :-D  :-D Jako síla. Ayko, myslím, že čekání na tenhle díl se fakt vyplatilo. Skvěla odvedená práce.

2 Niko Niko | 2. února 2015 v 16:46 | Reagovat

Smekám ti Ayko. Další povedený díl. Nečekal jsem, že to vyjde až takhle pozdě, ale wau. Ano, to se mi líbí. Jsem zvědav, jak to bude pokračovat.
No a ják jako dva týdny hotov a vydávám ho až teď. No jasně, jsme čekali dost dlouho, tak si ještě počkáme ne?

3 MaKy MaKy | 5. února 2015 v 15:52 | Reagovat

Ano, přesně takovéto povídky tu ráda vidím. Páni, tenhle díl se mi teda líbí :-)  :-) Ayko, ty ráda brnkáš na nervy co. Bože, takových chvil, když se nad tím pozastavíš a děláš si závěr, pak čteš dál a ono to je naštěstí úplně jinak, než ty jsis dělala černou oředstavu :-D Poklona, :-?

4 Mitaš Mitaš | 11. února 2015 v 15:44 | Reagovat

Áno, áno áno. Velmi pekné. Zatiaľ nemám prečítané ostatné diely, ale veľmi sa mi to páči. Nabudúce si prečítam predchádzajúce diely, aby som vedel, čo všetko mi utieklo. Potom sa možno pozriem aj na LNLS, ktorú píšeš aj v slovenčine.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama