LNLS 14 (CZVERSION)

22. října 2014 v 16:33 | MartinaAyko |  LáskaNinjaLoutkaStrom CZ

Ahojky :))

Tak jsem tu opět a zase zpět a s radostí i vám musím oznámit, že jsem se opět dokopala k tomu tu něco vydat. Teď jsem se koukala na statistiky a málem se mi zastavilo srdce... :) musím říct, že takový šok jsem nezažila už hodně dlouho...(no co, vc v sam. článku)
... Ták. užijte si další díl pod perexem. Doufám, že to po tak dlouhé době bude stát za to.
....... Ale ještě budu ošklivá..., ještě taková menší organizační věc na kterou mě Erapetsaf nemohla upozornit samozřejmě dřív než " o 20 dílů" déle... Jedná se o menší nesrovnalosti v díle č.6, který je již opravený... doporučuji si ho znovu přečíst, nebo jen vyznačenou pasáž, aby se upravili nesrovnalosti v ději...( odkaz http://nccteam.blog.cz/1305/laskaninjaloutkastrom-dil-6 )
Tímto už vás přstávám zdržovat :))


Zkoušeli namítat, přesvědčovat mě, ale nepolevil jsem. Nakonec jsem je utvrdil v tom, že je to moc riskantní. Domluvili jsme se, že do odvolání mě nebudou kontaktovat ani nás stopovat. Taky mě vysvětlili jak se s nimi spojím já. Byl to obdobný postup, ale mnohem rychlejší. Dá se prý zvládnout v riskantní situaci. Tak doufám, že je to pravda. Hlavně jsem se chtěl chránit. Pein určitě bude teď hlídat okolí. Nechci nic riskovat. Byl jsem přeci jen u Orochimara, kdyby něco, vím kdy vypadnout. Najednou se sídlem rozlehla obrovská rána. Rychle jsem vyskočil na nohy a opatrně jsem se vydal zjistit příčinu té rány. Šel jsem pomalu sídlem. Po chvíli jsem se zastavil u jednoho shromáždění. Nechápavě jsem se podíval mezi dav. Na zemi ležel Deidara, pod ním Tobi a u nich ještě někdo.
"Kdo to je?" zeptal jsem se tiše vedle stojícího Kisameho.
"To nikdo neví. Ale každopádně tu neměl co dělat. A proč se do toho přimíchal Tobi, to taky nikdo netuší," odpověděl mi potichu a najednou mě odstrčil. Chvíli na to okolo nás proběhl Pein, Konan a Zetsu. Rychle jsem se zachytil někoho, kdo byl poblíž, abych nespadl.
"Díky," poděkoval jsem vděčně a podíval se, kdo byl onen člověk, o kterého jsem se opřel. Byl to Sasori. No, alespoň někdo trochu normálnější.
"V pohodě, jak ti je?"
"Už je to v pohodě, proč? Chystáš se mě znovu otrávit?" zavtipkoval jsem ležérně.
"Ne, to ne. Půjdeš pak se mnou. Něco ti chci dát," jeho návrh zněl trochu směšně. Jen jsem raději přikývl. Stáli jsme tam a koukali na Peina, Konan a Zetsua jak se s nimi snaží něco udělat. Nakonec jsem se rozhodl, že to už dál sledovat nebudu a tak jsem se se Sasorim vydal pryč. Pomalu jsme šli sídlem do jeho pokoje.
"Vlastně, od té doby, co je tu ten deb*l Tobi, tak je všechno jinak. Nevím ani proč ho Pein hodil zrovna k nám. Jako by jsme byli nějaký chůvy. Vím, že to tak asi nevypadá, ale mám s Deidarou dobrý vztah. Em, no, spíš jsem měl než přišel Tobi. Teď už je to takový o ničem. Sice se Deidara s Tobim nebaví, ale Tobi za ním furt dolejzá a věčně ho provokuje. To ti pak už musí dojít, že s Deidarou spolu nemůžem být tak často a rozebírat, třeba i důležité, věci jako dřív, protože už na to není zkrátka čas," začal se mi Sasori zpovídat. Nějak jsem se rozhodl ho poslouchat. Bude dobré si tu navázat dobré vztahy. Nebudou na mě mít snad tak spadeno.
"Je to docela blbý, to chápu. Je to docela blbý si nemít pořádně s kým pokecat. Navíc s osobou, která ti dřív byla blízká," uznal jsem, že má vlastně pravdu. Jen pokývl. Šli jsme ještě ani ne pět minut, když mě Sasori pozval do svého pokoje. Měl vcelku malý pokoj. Ale obhajoval to tím, že většinu času stejně tráví ve své dílně. No, popravně bych se tomu ani nedivil.
"Jo, tady je to. Je to protijed. Zlikviduje skoro všechny jedy. Je docela silný a neměl by mít ani žádné nežádoucí účinky. A tady je kunai. Je napuštěný jedem. Ten si schovej, kdyby náhodou tě chtěl zase někdo zabít. Myslím ale, že už to nehrozí," řekl, přičemž mi podal obě jmenované věci.
"Díky, jen jsem ti ještě chtěl říct, že já zase používám hady. Prosím tě teda, aby jsi mé hady nezabíjel. Jsou neškodní, když je pošlu za dobrým účelem. Ale dokážou i zabíjet, ale to jen na můj rozkaz. Bezdůvodně neútočí, takže pokud je nebudeš nijak ohrožovat, nic ti neudělají," vysvětlil jsem mu ještě situaci ohledně mých hadů.
"Dobře, nebudu jim ubližovat, slibuju," usmál se tajemně. Jen jsem to přešel s pokývnutím.
"Sasuke, potřebuju proti jed na tvůj hadí jed," vřítila se najednou do pokoje Konan. Nechápavě jsem se na ní podíval. Jen protočila oči "Deidara má v krvi vysoké množství hadího jedu. Musí být od tebe. S nikým jiným s hadím jedem do styku Deidara teďkon nepřišel."
"Ah, no jo. Máš pravdu. Použil jsem na něj hadí jed během toho, co na mě s Peinem, Hidanem a Sasorim zaůtočili," vysvětloval jsem jí celou situaci už za běhu.
"Oni na tebe zaútočili?" optala se nechápavě. Teď jsem odtušil, že toto asi měli na svědomí jen oni.
"Ano. Prý jsem složil nějakou poslední zkoušku. To je jedno," odsekl jsem raději. Už jsme se blížili k mému pokoji. Konan jen přikývla. Asi pochopila, že teď není zrovna nejlepší čas to rozebírat. Oba jsme rychle vběhli do mého pokoje. Rychle sem začal hledat protijed. Věděl jsem, že ho někde mám, ale kde, to jsem neměl ponětí. Rychle jsem se přehraboval mezi hromadou svitků a hledal ten zatracený protijed. Uvědomoval jsem si riziko ztráty času. Konečně jsem ho našel. Pokynul jsem ke Konan a znovu jsme se rozeběhli. Bylo to celé divné. Nejdřív mě málem zabijí a pak já je. Musím uznat, že jsem si to ani neuvědomil, co dělám. Neuvědomoval jsem si jaké to může mít následky...

...Uběhly dva roky od doby, co se Sasuke přidal jako špeh do Akatsuki. Mezitím nazbíral pro Konohu spoustu zajímavých informací. Za celé ty dva roky se s Konohou spojil jen desetkrát. Hodně se s Akatsuki zblížil a oni neměli ani tušení, že je Sasuke na straně dobra a celou dobu je jen obelhává. Ani Pein, který dobře lež rozpozná, o tom neměl ani tušení...
... V Konoze se mezitím stalo mnoho zajímavých věcí. Došlo k dlouhodobě očekávané svatbě Naruta a Hinaty a tím došlo k osmělení několika dalších lidí. Narutovi a Hinatě se narodila dcera Nakuri. Změnila se spousta věcí, ale některé pořád zůstali stejné, a to, že Hokage byla pořád Tsunade a Sasuke se pořád do Akatsuki nevrátil. Ve vesnici byl docela klid. Vesnice získala pár nových chinunů, joninu a samozřejmě geninu. Menší přírustek zasnamenali také ANBU, u kterých velitel zůstával pořád stejný. Ale, blížili se časy pro změny...

Akatsuki
Sasuke seděl u sebe v pokoji a silně přemýšlel. Byl tu už dva roky a i když to na sobě nedal znát, všechno tohle zabijácké šílenství, ho ubíjelo. Chtěl se vrátit do Konohy, ale zase nevěděl jak Peinovi říct, že chce odejít. A jen tak zase zmizet nemůže. A říct, Tak já mizím, mějte se tu hezky, mu nepřišlo taky moc fér. Zárověň mu připadalo, že se prostě vrátit nemůže. Ale chtěl pryč. Chtěl co nejdál od týhle bandy. V hlavě si přemítal pořád nějaké myšlenky. Seděl takhle už třetí den. Skoro nespal, nejedl, nepil, nikoho k sobě nepouštěl. Stále usilovně přemýšlel o tom, co dělat. Najednou mu v hlavě jakoby problesklo. Prudce se postavil, ruce zatnul v pěsti a konečně dospěl k závěru. Musí se vrátit. Rychle se ze svého pokoje rozešel směr kuchyň. Než půjde své rozhodnutí oznámit Peinovi, musí se trochu zotavit. Sebral tam poslední zbytky od večeře. Měl strašný hlad. No, přeci jen tři dny nedělal nic jiného, než přemýšlel. Poté, co dopil sedmou sklenici vody se vydal směr Peinova kancelář. Po chvilce běhu dorazil. Chvíli ještě přemýšlel jestli mu to má říct nebo ne. Nakonec zabouchal na dveře s jasným rozhodnutím odejít. Po vyzvání vešel dovnitř. Pein ani nestačil nic říct, když na něj Sasuke vychrl svoje myšlenky.
Sasuke
"Chci odejít," ani jsem nevěděl jak jsem to řekl.
"Chceš odejít?" zeptal se Pein překvapeně poté, co vyprskl své kafe.
"Ano, chci odejít. Už tu nemůžu zůstat. Pochopil jsem, že tady svojí pomstu nemůžu vyplnit."
"No dobrá, je to tvoje rozhodnutí. Držet tě tu nemůžu, slíbil jsem to. Zbal si tedy své věci a do západu slunce ať si pryč," Pein se postavil a rozešel se ke mě. Čekal jsem, že žertoval a teď mě podřízne, ale nestalo se tak. Položil mi ruku na rameno a smířeně řekl "Jdu to oznámit zbytku. Radím ti, aby jsi byl rychle pryč. Protože tohle se jim asi moc líbit nebude."
"Jdi do háje," odsekl jsem a pomocí přemísťovacího jutsu zmizel.
Přemístil jsem se do svého pokoje a rychle si do batohu naházel svoje věci. Po chvíli jsem to musel všechno zase vysypat, protože se mi to tam nevešlo. Neměl jsem ale moc času. Slunce zapadne za necelé dvě hodiny. Potřebuju se navíc někam pohnout, abych se dostal ještě za světla co nejdál od sídla a stihl si udělat tábořiště. Až moc rychle jsem to tam všechno poskládal. Teď už se mi to tam vešlo. Rychle jsem si hodil batoh na záda, k boku si upěvnil svojí katanu a rychle se rozešel směr východ. Jen, co jsem otevřel dveře, tak jsem strnul. Kousek okolo mě se ploužil Deidara. Sakra, pozdě, zpozoroval mě. Ale nevypadal naštvaně. Zřejmě mu to Pein ještě neřekl.
"Ah, ahoj Sasuke. Kam razíš?" optal se, když ke mně přišel blíž.
"Na delší misi. Promiň, nemůžu ti toho moc říct."
"V pohodě, nech si svá tajemství pro sebe," usmál se a pokračoval dál ve své plouživé cestě. Jen jsem si oddychl a teď už během jsem si to mířil k východu. Cestou jsem díky bohu nikoho nepotkal. No a byl jsem za to i vcelku rád. Před východem jsem se zastavil. Chystal jsem se udělat velký krok. Opustím bandu zabijáků a vrátím se do reálného světa, kde mě možná čeká i něco horšího. Zkoncentroval jsem do ruky čakru a zrovna, když jsem se jí chystal přiložit na pečeť, uslyšel něčí hlas.
"Neodcházej," ohlédl jsem se a spatřil Itachiho.
"Musím odejít Itachi. Už tu nemůžu zůstat," pohlédl jsem na něj vážným pohledem.
"Žil jsi tu s námi dva roky, tak proč?"
" To ti nemůžu říct, teď mě nech volně odejít. Nechtěl bych ti nic udělat," svíral jsem v ruce rukojeť katany ve snaze ho svévolně přinutit.
"No dobrá. Ale poslechni alespoň mojí radu. Tu katanu, co ti nechal Pein. Zahoď jí někde daleko od sídla. Pak jdi po proudu vody alespoň dva kilometry a snaž se pak jít spíše po větvích, aby tě nemohli tak snadno vystopovat. Ale to asi nehrozí. Jakmile ztratí tvojí stopu, nechají toho. Na té kataně, je stopovací zařízení, tak proto. V Konoze vyřiď, že na stranu dobra jsem nezapoměl, ale že ještě nemůžu odejít," v očích si zaktivoval sharingan. Rychle jsem uhnul pohledem.
"No dobrá, teď už mě nech odejít," řekl jsem s klidem, ale přesto jsem tasil katanu.
"Nech ho jít Itachi. Je to jeho volba. Pokud chce odejít, cesta je mu otevřená," podle hlasu jsem poznal přicházejícího Sasoriho. Jen jsem kývl, znovu zkoncentroval chakru do ruky a přiložil jí na pečeť. Po chvíli se ten obří balvan pohnul. Vchod tak rázem zaplavilo světlo zapadajícího slunce. Až teď mi došlo, že situace je vážná. Za chvíli bude tma. Takhle si nestihnu udělat žádné bezpečné tábořiště. No, ono jestli by nebylo lepší jít do Konohy rovnou. Ale, zase jsem dost slabý na to, abych mohl běžet celou noc, pak část dne a ještě pořádně vnímat případné nástrahy. Rychle jsem s hlavou plnou myšlenek vyběhl z Akatsuki sídla se záměrem se sem už nikdy nevrátit. Běžel jsem stále rychleji, až jsem pomalu nestíhal dýchat. Musel jsem však co nejdál od sídla. Po chvíli jsem se napojil na potok, bežel jsem po jeho hladině směrem na východ. Vím, že je to od Konohy, ale alespoň nebudou mít žádné podezření. Asi po půl hodině jsem se dost udýchaný konečně zastavil. Poté, co jsem popadl dech, začal jsem se hrabat v batohu. Vytáhl jsem si lano. Z nejbližšího stromu jsem si ulomil silnější větev. Pomocí lana jsem na tu větev přivázal katanu, co jsem dostal od Peina. Hodil jsem jí na vodu a doufal jsem, že bude plavat. Jo, vyšlo mi to. Větev i s katanou pomalu odplouvala po proudu. Rychle jsem ještě z batohu vytáhl mapu. Přemýšlel jsem o vhodném místě pro tábořiště. Po chvíli mi něco došlo. Vzpoměl jsem si na událost před lety. Na to, jak jsem byl s Narutem v Suně. Gaara mi tenkrát říkal, že se můžu kdykoliv stavit, když budu potřebovat. Zadíval jsem se nejprva do mapy a pak na slunce. Je to docela daleko, ale kdybych sebou hodil mohl bych to stihnout. Zbalil jsem mapu a vedle sebe jsem si hodil svojí katanu. Kunaiem jsem se řízl do prstu.
"Kuchiose no justu," zvolal jsem.
Přede mnou se objevil jeden z mnoha mých hadů. Tenhle byl o něco větší než bojový a sledovací hadi. Tohodle hada jsem často používal na přesun. Teď se mi to hodí. Nevyčerpám se tolik. No, i když... No, to je jedno. Skočil jsem hadovi k hlavě a předal mu instrukce. Až do Suny mě odvést nemůže, ale co nejblíže, se taky hodí.... Had nasadil trochu rychlejší tempo, a tak jsem do Suny dorazil okolo půl dvanácté v noci. Doufal jsem, že mě Gaara nezabije. U brány jsem se zeptal, kde bych Gaaru našel. Po krátkém přemlouvání mě strážný dovedl k němu před dům s tím, že to on nebyl. Jen jsem přikývl a po krátkém zaváhání, jestli to nezabalit, jsem zaklepal. Nebo, spíše zabouchal. Po chvilce mi otevřel Gaara s mírně naštvaným pohledem. Ten se však změnil v údiv, když zjistil, kdo ho vyrušuje. Jen mi pokynul abych šel dál. Poté tiše zavřel dveře a naznačil mi, abych potichu začal mluvit.
"Potřebuju azyl," šeptl jsem. Jen pokynul hlavou k pochopení. Pak mi pokynul k další chůzi. Rychle jsem si zul boty a šel za Gaarou. Vedl mě po schodech nahoru. Dovedl mě do nějakého pokoje. Rozsvítil světlo. Žárovka nejdřív zablikala, pak zajiskřila a zhasla. Gaara si jen povzdychl a odešel. Já se opřel o rám dveří, abych byl případně viděn. Byla tu docela tma. Eh, no ono se není, co divit skoro v půl dvanáctý v noci. Po chvíli se Gaara vrátil se zapálenou svíčkou. Prošel okolo mě a svíčkou si posvítil na tu žárovku. Pak si znovu povzdychl a svíčku položil na blízký stůl. Místnost ozářilo lehké světlo. Gaara posunul pár krabic, aby se pro něco dostal. Od těch dveří jsem toho moc neviděl, takže co hledal fakt nemám tušení. Pak přešel ke mně.
"Zůstaň tu jak dlouho bude třeba. Pohybuj se tu pokud možno s tichostí. Koupelna je přímo naproti tvému pokoji, záchod vedle nalevo. Kuchyň s jídelnou, dole napravo od schodů, červeně a modře označené nádobí nepoužívej. Nikam jinam snad v tomhle domě zatím nechoď. Zítra ti řeknu víc. Teď běž spát, já jdu taky," přetlumočil mi potichu své pokyny. Jen jsem přikývl. Spát, není vůbec špatný nápad.
"Ještě tě tu zamknu, ale neboj, pustím tě ven," v tom matném světle začal hledat ten správný klíč.
"Dobrá, tak dobrou a díky moc," jen přikývl.
Zorientoval jsem se v místnosti a poté, co jsem našel postel, sfoukl jsem svíčku. Doufám, že se nezabiju o jednu z těch krabic. Všem jsem se naštěstí vyhl a konečně jsem si lehl. Byl jsem strašně unavený. Po chvíli jsem uslyšel zámek. Gaara konečně našel ten správný klíč. Zavřel jsem oči a v tu ránu jsem usnul. Probudilo mě až ostré sluneční světlo. Po chvíli jsem postřehl i závan čerstvého vzduchu. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, protáhl se a otevřel oči. Po chvíli mi došlo, kde to vlastně jsem. Prudce jsem se posadil. Otřepal jsem se, abych nabral plně vědomí a přešel k oknu.
"Á, kdopak se nám to probral," s leknutím jsem se otočil. Byl to jen Gaara, ale stejně jsem se ho lekl. Nepostřehl jsem ho ani přicházet. Nakonec se jen pousmál a opřel se o rám dveří. "Za chvíli budu muset do kanceláře. V klidu se nasnídej, dej si sprchu, nebo se klidně ještě prospi. Pak za mnou ale přijď."
"Dobře, jo a Gaaro, díky moc," poděkoval jsem.
"Ještě nemáš za co," usmál se a rozešel se dolů. Chvíli jsem se ještě díval z okna, než mě to dívání na poušť, přestalo bavit. Převlékl jsem se do čistého oblečení a svoje Akatsuki věci jsem raději hodil do batohu. Převlékl jsem se, co nejvíce do civilu. Ani čelenku Konohy jsem si vlastně nemohl vzít, když byla přeškrtnutá. I tu jsem proto raději hodil do batohu. Po krátkém zaváhání jsem si k boku upevnil katanu. Opatrně jsem po schodech sešel dolů. Cestou jsem si rukou prohrábl vlasy. Menší úprava, abych nevypadal až tak hrozně. Vešel jsem do kuchyně, kde byla nějaká žena. Zapřemýšlel jsem se, co udělat. V první chvíli mě napadl snad zbabělý nápad, zdrhnout.
"Dobré ráno," vypadlo ze mě najednou.
"Ah, dobré ráno pan Uchiha, kafíčko?" pozdravila i ona mě a nabídla mi hrnek s kafem.
"Eh, děkuji," vděčně jsem ho přijal. Pokynula mi k odchodu. Rozešel jsem se za ní. Zavedla mě do jídelny. Odešla a po chvíli se vrátila s talířem. Zdvořile jsem poděkoval. Trochu jsem upil z kafe a pustil se do jídla. Všiml jsem si, že hrnek naproti je pořád ještě plný. Pokud je Gaary, tak by mohl být ještě tady. Dojedl jsem a talíř odnesl do kuchyně. Chtěl jsem ho i umýt, ale to mi nebylo umožněno. Tak jsem jen tedy zase odešel. Když jsem se vrátil do jídelny u stolu seděl Gaara a pil kafe. No, tak jsem se nemýlil, když jsem si myslel, že je jeho. Posadil jsem se na své místo.
"Gaaro, kdo je ta žena v kuchyni?" optal jsem se.
"Moje žena, proč se ptáš?"
"Tvoje žena? Ty seš ženatej?" vykřikl jsem omylem a málem se udávil kafem. Jen se usmál a pokrčil rameny. Vydechl jsem a poté byl konečně schopen se normálně nadechnout. Uznale jsem pak jen přikývl. Nakonec jsem se též usmál. Byla to trochu blbá otázka v téhle situaci. No, mohlo mně to dojít. Gaara nežil takový ohavný život jako já. Eh, co to zase dělám. Pořád se tu lituju. Rychle jsem dopil kafe a hrníček odnesl do kuchyně. Žena už tam nebyla, a tak jsem ten hrníček umyl. Opatrně jsem ho položil na stůl. Gaara se po chvíli objevil za mnou. Jen se na mě divně zašklebil a umyl svůj hrníček.
"Jdu do kanceláře, pojď se mnou prosím. Nebudu tě nijak dlouho zdržovat. Jen ti dám něco pro Naruta a budeš moci zase odejít."
"Jo, dobře. Gaaro, nemohl bych tu ještě jeden den zůstat?" optal jsem se už za chůze do jeho kanceláře.
"Ale jistě, jak je libo. Ale moc se tu sám raději neukazuj. Myslím, že tě tu všichni nevidí rádi," odpověděl mi zběžně a přidal do kroku. Také jsem zrychlil, aby mě tu ještě někdo nebacil. Za chvíli už jsem seděl u Gaary v kanceláři. Bylo to zvláštní. Ani nevím, jak jsme se sem dostali. Bylo to vcelku rychle, ale za to si ty otrávené a vražedné pohledy pamatuju moc dobře.
"Na, tohle předej Narutovi až se vrátíš do Konohy. A tohle dej Hokage. Nepomotej to hlavně," podal mi Gaara dva svitky a usadil se za svůj stůl. Bylo to komické. Nepomotej to. To bude těžký, když jsou oba svitky stejný. No uvidíme. Nějak si to rozdělím, abych to nezmotal. Jej, to by mi Gaara dal. Ani nevím, co na těch svitkách je. Každý jsem si dal na jednu stranu. Doufal jsem, že se mi to nezamotá. Jinak to bude problém. Nezvládnout ani tak lehký úkol, to bych si teda dal. A ještě, když je svitek od kageho pro kageho. To by mě asi fakt kleplo. Bych se mohl jít rovnou zahrabat. Nakonec jsem se s Gaarou rozloučil a tou nejrychlejší cestou jsem se vydal zpátky k němu domů. Už jsem chtěl být v Konoze. No možná nebude nejlepší nápad zůstat v Suně ještě jeden den. Měl bych se možná hodně rychle vrátit. Poté, co jsem se dostal do domu, rychle jsem si zul boty a rychle vyběhl po schodech nahoru do pokoje. Párkrát jsem se přehrábl v batohu, abych se ujistil, že mám všechno. Poté, jsem na kus papíru napsal Gaarovi krátký vzkaz. : "Gaaro, děkuji ti moc za pomoc. Hodně jsi mi pomohl. Jak si sám mohl vidět, moje síly byly skoro na nule. Teď se musím vrátit do Konohy. Až budu mít tu možnost, tak se ti za všechno odvděčím. Teď na to, ale nemám. Svitky, co jsi mi dal, samozřejmě předám Hokage i Narutovi hned, co dorazím do Konohy. Hodím sebou, abych tam mohl být co nejrychleji. Mějte se tu hezky. Přeji ti hodně štěstí ve tvém manželství a doufám, že se ještě někdy uvidíme v přátelském směru. A ne jen jako nadřízený s podřízeným. Ještě jednou ti děkuji za všechno, co si pro mě udělal. Brzy se ti odvděčím...Sasuke" Nandal jsem si batoh na záda a pomalu se rozešel dolů. Dole jsem předal vzkaz jeho ženě a rychle vyrazil na cestu. Cesta do Konohy je docela dlouhá, ale když sebou hodím, tak bych tam mohl být zítra večer. Poté, co jsem prošel bránou, rychle jsem se rozeběhl. Doufám, že cesta proběhne v klidu a nebudou žádné komplikace. Hodili by se třeba ninjové z Konohy, ale s takovým štěstím počítat nemůžu. Během dvou hodin jsem se dostal za hranice Písečné. Měl jsem výhodu v tom, že bude léto, takže je světlo docela dlouho do večera. No, i když včera se setmělo nějak brzo, ale to je jedno. Navíc není v noci taková zima. Rychle jsem se rozeběhl směr Konoha. Je to docela daleko. Ach jo. Ani jsem se pořádně nevyspal. Běžel jsem jak nejrychleji mi to nynější síly dovolily. Strašně mě všechno bolelo, batoh na zádech byl strašně těžký, ale touha dostat se co nejdříve do Konohy byla silnější. Běžel jsem nejen obrovskou rychlostí, ale ještě k tomu jsem měl zaktivovaný sharingan pro případ nouze. Co kdyby tu někdo číhal. Kousek před polednem jsem se dostal blízko hranic Lístkové a okolo pravého poledne jsem to zakotvil v lese asi půl kilometrů od vesnice. Doufal jsem, že se tu nikdo nebude ochomítat. Potřebuju si chvíli odpočinout, nabrat novou sílu a hlavně doplnit tekutiny. Seděl jsem pod jedním s mnoha stromů a užíval si chvíle klidu. Najednou jsem uslyšel zakřupání větví kousek ode mě. Rychle jsem se postavil a vzal si do ruky katanu. S aktivovaným sharinganem, jsem prohlížel okolí. Nakonec jsem zjistil, že to bylo jen nějaké zvíře. Raději jsem ale zase všechno sklidil a rychle se rozeběhl ke Konoze. Je to ještě docela daleko a já vůbec netuším, kdo mě kdy kde bací. No, pokud to půjde dobře, budu do tří hodin v Konoze. Trochu jsem přidal. Věděl jsem, že až se dostanu na hranice Konohy, budu alespoň částečně v bezpečí. Zběžně jsem se podíval a oblohu. Bylo vcelku pěkně. Bylo i docela teplo. To mě sice k nějakému rychlému běhu moc nepřinucovalo, ale toužil jsem po tom, být co nejrychleji v Konoze. Po strašně dlouhé době jsem konečně narazil na potok. Voda v něm vypadala vcelku čistě. Ani jsem se neobtěžoval a plácnul jsem sebou do té krásně čisté a studené vody. Docela to bodlo v takovém teplu. Je fakt, že ten potok byl docela mělký, ale stačilo to. Podíval jsem se na oblohu. Slunce bylo stále vysoko na obloze. Snad jako by mě dál chtělo mučit. Povzdechl jsem si a vylezl z potoka. Právě jsem si uvědomil, co za pitomost jsem udělal. Všechny věci v batohu jsem měl promočený. Oblečení, svitky,... všechno. Povzdechl jsem si a nechal vodu z batohu vytéct. To jsem si zase dal. Teď ten batoh bude ještě těžší. Ještě jednou jsem si povzdechl a vydal se znovu na cestu. Na chvíli jsem zauvažoval nad tím, co jsem to před chvílí udělal. Bylo to dětinské. Znovu jsem si zaktivoval sharingan, abych si zajistil bezpečí. No, alespoň se o něj pokusil. Vím, že se budu opakovat, ale už chci být v konoze. Rychle jsem přidal do tempa. Nakonec jsem do Konohy dorazil v podvečer.
Pohled třetí osoby
Po návratu Sasukeho do Konohy, je první zastávka samozřejmě u Hokage, poté hned vyráží za Narutem. Tsunade mu nic neřekla a tak Sasuke ještě nevěděl, co se dozví. Dorazil k Narutovi záhadně rychle, ale tam ho nenašel. Kolemjdoucí ho odkázali na sídlo klanu Hyuuga. I tam byl Sasuke v cuku letu. Strašně se těšil na to až pozná Narutovo dítě. Strážní se Sasukeho ani nepokoušeli zadržet. Měli své rozkazy o tom, kdo do sídla může a kdo ne. A Sasuke byl zrovna mezi těmi, kdo byli momentálně vítáni. Ninjové ho nasměrovali přímo k domu Hyuugy sami. Sasuke ho po chvíli našel. No, ono to nebylo ani tak težký, jak se zprvu zdálo.
"Naruto..." vykřikl, když se dostal konečně do uvítací místnosti. Naruto se pomalu otočil. Sasuke se na něj pořádně podíval. Všiml si, že se objímá s Hinatou, měla mokré tváře a oči červené od pláče. Naruto jí pustil a rozešel se k Sasukemu. Až když u něj byl Naruto blíž, poznal bolest i v jeho očích. Nadechl se, aby se zeptal, ale Naruto ho zarazil. Sasuke tedy jen vydechl. S Narutem odešli pryč z místnosti.
"Rád tě vidím Sasuke," objal ho Naruto, když byli v dostatečné vzdálenosti od místnosti, kde před chvílí byli.
"Já tebe taky," i Sasuke ho objal.
"Byla to holčička," řekl Naruto tiše....
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ták, těšte se na další díl. Na vysvětlení, které vám trošku poodhalí proč byla. Vím, tento díl byl jeden z těch trošičku delších. Chtěla jsem ho udělat delší, s původní verzí, ale nakonec jsem to rozdělila do dvou dílů. Tento díl má cca 6 stránek v OpenOfficu. Díky za vaší podporu! Ženete mě dál a toho si moc cením! Děkuji vám!
Martina Ayko

 


Komentáře

1 Enečák Enečák | 25. října 2014 v 11:24 | Reagovat

Jáj, tak Sasuke nám zase práskl do bot jo? Hele, docela zajímavý no, do setmění vypadneš, a najednou je tma. Jo, dobře no :D A ještě pláchne zrovna za Gaarou, tak to by nikoho snad nenapadlo. Jsem myslel, že ho tam Gaara bací, když tam tak stál v těch dveřích... a jak je možný, že strážní na bráně ho tam vůbec pustili? A Naruto měl mít dítě? Btw asi jsem něco prošvihl...

2 Makyna Makyna | 29. října 2014 v 10:51 | Reagovat

No, ta to je velmi zajímavý díl. Fakt jsem zvědavá, jak to nakonec všechno zase dopadne. Zatím nám tu přinášíš pěkné šoky. A jžs, jak byla? Wtf, to by mě zajímalo, co si vymyslíš.

3 erapetsaf erapetsaf | 30. října 2014 v 19:02 | Reagovat

Erapetsaf si sype popel na hlavu a omlouvá se všem čtenářům za menší zmatení.

4 Martina Ayko Martina Ayko | E-mail | Web | 30. října 2014 v 19:05 | Reagovat

[2]: Maky, no tak to ještě uvidíš a budeš určitě hodně překvapená :D No, jen si počkej.

[3]: No to si sypej a hodně :D Tohle se mi opravovalo hodně špatně a navíc, když je to takhle pozadu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama