LNLS 13 (CZVERSION)

25. září 2014 v 15:51 | MartinaAyko |  LáskaNinjaLoutkaStrom CZ

Ták, tady máte tedy další díl LNLS. Doufám, že za něj budete spokojení a náležitě si ho užijete po tak dlouhé době. Dnes pouze CZ, zítra SK Mrkající


"Mluvil už někdo ze Sasorim? Zajímal by mě protijed," optala se po chvíli."Itachi to zkoušel," ušklíbl se Sasuke a já měl stochutí se propadnout do země.Konan se na mě tázavě podívala a obrátila se po chvíli na Sasukeho."Vyvedl mně z míry a rupli mi nervy no. Trochu jsme se poprali, ale Pein nás stačil všas rozdělit. Nikdo nebyl vážně zraněn. Neboj se," vysypal jsem ze sebe rychleji než stačil Sasuke cokoli říct."Aha, dobrá. Skočím si něco zařídit. Do hodiny se za tebou stavím Sasuke. A tebe, ať už tu nevidím. Sasuke není malej, nemusíš ho pořád hlídat," řekla Konan a než jsem stačil cokoli namítnout rozložila se na papírky, které se rozprskly. Sasuke se zasmál a podíval se na mě."Zvládnu to, neboj," přivřel oči a zapřemýšlel se. "Jo, zvlánu to," přisvědčil po chvíli zamyšlení."Dobrá. Už jdu. A ještě jednou promiň," rychle jsem tedy odešel. Pak už jsem šel ale o dosti pomaleji. Nevím proč mě to tak najenou vyvedlo z míry. Nevím, nechápu. Ale to je jedno co se stalo, stalo se. Nic s tím nenadělám a je mi to jedno. Z myšlení mě vytrhl někdo do koho jsem narazil.
"Áh, Deidoro," vykřikl jsem."Ty jsi vrazil do mě. Ale to je jedno. Když už tě vidím. Dneska v šest je večeře u kulatého stolu, vzkazuje to Pein, tak abys věděl. Vyřiď prosím i Sasukemu," zakonstatoval Deidara."Jo, no promiň. Jo a vyřídím mu to. Eh, promiň,musím jít. Čau," obešel jsem ho a rozešel se do svého pokoje. Hned jak jsem vešel do pokoje, klesla mi nálada. Práskl jsem dveřmi abych upozornil na svojí přítomnost. S mojí nečekanou návštěvou to hrklo."Co pro mě máš tentokrát? Doufám, že dobré zprávy," optal jsem se a hodil sebou na postel."Kupodivu ano. Přežila to. Její mnohem líp," promluvil, ale ke mně byl otočený zády. "Hm, tohle jsem ale nechtěl slyšet. Moc dobře víš co chci slyšet. To, že to přežila už dávno vím. Pohlídal jsem si to. Teď o tom chlápkovi, co jsi zjistil?""Je původem z Kamené. Teď už tam nežije. Jen tak se potuluje, žije tak přelétavě. Těžko se stopuje, když je furt někde jinde," tentokrát se na mě otočil."Co mi je do toho, že je těžký ho sledovat. Za co ti platím," jen tak namátkou jsem si vzal do ruky katanu, kterou jsem měl položenou u výzbroje vedle postele."Nic neříkám, pane. Budu ho nadále sledovat a dám vám vědět co nejdříve," stál tam a čekal snad na mé svolení.
"Jasně, tak padej," ušklíbl jsem se a katanu jen tak odhodil.Hned na to zmizel. Povzdychl jsem si. Asi mu stejně brzo řeknu, že už ho nepotřebuju, že může jít. Už ho stejně nepotřebuju. Je mi na nic. Akorák mu platím za to, že mi nosí bezcenné informace. Zavřel jsem oči a usnul jsem.Konožská nemocnice Pohled TsunadeZase jsem se šla podívat za Sakurou. Byla už na tom docela dobře. Teda alespoň podle zdravotního hlediska. Duševně na tom moc dobře nebyla. Přeci jenom jí to udělal Sasuke. Zasejí opustil. Zase jí ublížil. Když jsem vešla do jejího pokoje, rovnou jsem si to zamířila k oknu. Byl tu strašně vydýchaný vzduch. Pak jsem se nejdříve podívala na přístroje a odpojila jí kapačky."Tsunade, popravdě, mezi námy dvěma. Proč Sasuke zase zmizel? Nevíš o tom něco? Tsunade, věřím ti. Řekni mi pravdu. Úplnou," čekala jsem, že se mě na tuhle otázku zeptá, ale ne tak brzo."Dobře, řeknu ti pravdu. Proč bych taky neměla. Je na misi. Přidal se k Akatsuki. Samozřejmě jako náš špeh," řekla jsem jí celou pravdu. Chtěla jí, má jí mít. Nemůžu jí lhát. Stejně by se to oklikou dozvěděla. To už jí to raději řeknu. Navíc nebude mít pocit, že ten zrádce je tu zase Sasuke."K Akatsuki. Říkal, že, že si potřebuje něco důležitýho zařídit. Něco o čem bych asi neměla vědět. Tsunade, proč? Proč jsi to udělala? Jsou lidi, kterým není jedno, že Sasuke pod jejich rukama zemře," kdyby mohla, křičela by. Na to byla ale ještě moc zesláblá."Sakuro, nezemře. Dali jsme mu několik vychytávek, díky kterým s ním budeme moc být ve spojení po celou dobu. Ještě zítra večer se s ním spojíme, aby jsme měli stoprocentní jistotu, že je v pořádku. Jak říkám, kdyby se mu něco stalo, budeme první kdo to bude vědět. Nemusíš se bát Sakuro. Myslím si, že je Sasuke dost inteligentní na to, aby rozpoznal situaci a všas odtamtud vypadnul. Měl určité podmínky. Akatsuki byli ochotni je splnit. Opravdu, navíc Sasuke byl několik let u Orochimara. Ví co dělá," uklidňovala jsem jí, i když jsem si nebyla svými slovy moc jistá."Tsunade, já se o něj bojím. Ne, nechci aby musel znova trpět. Tsunade k ničemu to stejně nebude, stáhni Sasukeho zpátky prosím," zaprosila."Sakuro, o tohle,""Tsunade sama, omlouvám se, ale ten kluk z 22... defibriluje," vydechla sestřička."Bože, to nám scházelo," zaklela jsem a rychle se sestřičkou vyběhla směrem k pokoji 22.Když jsme vběhli do pokoje, naskytl se mi pohled na bezvládné tělo. Všude okolo něho někdo běhal kdo se ho snažil oživit. Všichni se tak snažili. "Rychle, desítku demorfinu," zakřičela jsem a sama se pustila do oživování.Hned s tím přiběhla jedna sestřička. Vzala jsem si to od ní a bodla to tomu chlapci přímo do srdce. Věděla jsem, že jestli tomu chlapci nepomůže při oživování demorfin, tak už nic. Znovu zkusili masáž srdce a kyslík. Po pěti minutách jsem to ukončila, protože jsem věděla, že už to nemá smysl. Samozřejmě, že to nikdo nečekal. Ale věděli, že mám pravdu."Zavolejte mi někdo prosím do kanceláře dva ANBU. Co nejdřív. A toho chlapce tu zatím nechte," Jen jsem se na něj smutně podívala a odešla do své kanceláře. Tak přeci jenom. Přeci jenom mi ten kluk umřel pod rukama. Ale nemohla jsem nic dělat. Nezabral ani demorfin, beznadějný případ. Sotva jsem si sedla a otočila se v křesle, objevili se v kanceláři dva ANBU."Už jsme tady Hokage, co se stalo," promluvil ke mně jeden ANBU."Na téhle adrese najdete jednu ženu. Co nejšetrněji jí řeknete, že její syn právě zemřel. Ale šetrně proboha. A pak zajděte na faru a oznamte to tam. Ještě se na faře pak stavím, ale tak aby to věděli. Věřím vám a doufám, že i přes vaši tvrdost v sobě najdete trochu ůsty, milosti a pochopení," otočila jsem se k nim a rychle jim na kousek papírku naškrábala adresu té ženy. Podala jsem jim tu adresu a přísným pohledem jsem jim ujasnila znovu svá slova. Přikývli a zmizeli. Opravdu doufám, že budou mít alespoň trochu pochopení pro ženu, které právě umřel jediný syn. Dvojité puf označovalo, že ANBU dorazili na místo. Podívali se na sebe a pak jeden z nich zaklepal na dveře. Společně čekali až jim někdo otevře. Po chvíli jim otevřela žena, matka toho chlapce. "Ehm, jak začít," bylo vidět, že první ANBU si vůbec není jistý co má říct. "Můžeme jít dál prosím. Potřebujeme vám něco hodně důležitého říct," převzal to druhý ANBU. Měl masku orla. "Jistě, pojďte dál, co se děje?" žena nejdřív počkala až ANBU vejdou dovnitř a zavřela dveře. "Je mi to strašně líto, že vám to musím říct zrovna já, ale... Váš syn je mrtvý. Přijměte prosím mojí upřímnou soustrast," orel ani pořádně nestihl doříct svojí větu a zachytil ženu, která se šokem kácela k zemi. "Vodu, dělej," okřikl toho druhého a snažil se jí přivést k vědomí Druhý ANBU s maskou psa rychle natočil do sklenice vodu. Rychle se vrátil k orlovi. Postříkal trochu ženě tvář a krk. Něco o první pomoci věděl. "Ale notak, notak. Halo, no," orel jí poklepal na tvář a pak se podíval na psa. "Nemocnice?" zeptal se pes. Orel jen kývl. Oba zmizeli a objevili se v nemocnici. Orel proběhl s ženou v náruči chodbou ke kanceláři Tsunade. Pes hned za ním. Orel na dveře musel zakopat, když byl pes značně pozadu. Po chvíli mu otevřela Tsunade.... Sasuke Poté co Itachi odešel nevěděl jsem co dělat. Bylo to takové divné. Najednou jsem nevěděl co mám dělat. Hnout se jsem raději nezkoušel. Nevěděl jsem, co se mnou je. Věděl jsem, že Konan do hodiny přijde. Snad mi řekne něco víc. Doufám, že se budu moc pohnout. Nevím, co mám dělat. Snad jen můžu ležet a koukat do stropu. Ne, eh. To je strašně nervní. Doufám, že se budu moc trochu rozhýbat. Už mě všechno bolí od toho jak tu jen tak ležím. Po chvíli jsem se přeci jen přestal na ten strop dívat, protože mi to přišlo už fakt hrozně nervní. Navíc, musím si promyslet hodně věcí. V tu mi něco došlo. Mám pár věcí z Konohy, které mají spoustu vychytávek, ale jak se s nimy mám spojit. Doufám, že na něco brzo přijdu. Potřebuju se s nimy spojit, abych jim řekl, co se stalo a kde přibližně mají rozmístit své hlídky. Potřebuju se s nimy prostě spojit. Musím jim o tom všem říct a hlavně se Tsunade zeptat na Sakuru. Pořád nevím jak jí je. Potřebuju o ní něco vědět, pak třeba budu klidnější. Když už o ní budu něco vědět, bude se mi tu žít lépe. Stále jsem na ní myslel. Chyběla mi. Poté, co jsem jí řekl, co k ní opravdu cítím, tak strašně se mi ulevilo. Snad to mě od Orochimara tak táhlo. Věděl jsem, že jí tím ubližuju. Musel jsem se vrátit. Ale nebylo to jen kvůli ní. Bylo to i kvůli jiným lidem. Vím, že jsem hodně lidí zklamal. Proto chci tuhle misi plnit co nejlépe. Klidně bych položil život jen proto, aby vesnice byla chráněna. Uvědomil jsem si, proč to Itachi udělal. Teď už jsem věděl proč se to všechno stalo. Věděl jsem, že kdybych byl na Itachiho místě, udělal bych to samé. Uslyšel jsem zaklepání na dveře. Na chvíli jsem se zamyslel, ale pak jsem jen vyzval osobu ke vztupu.
"Ahoj Sasuke," dovnitř vztoupil Pein.
"Ahoj Peine. Co, co potřebuješ?"
"Jako vůdce téhle bandy jsem se ti přišel omluvit. Víš, jsme spolu hodně spojení. Už vím proč to Sasori udělal. Měl pro to důvod, ale to ho samozřejmě neomlouvá. Samozřejmě že dostal trest. Opravdu, tohle jsem nechtěl. A pokud..." Peina přerušilo zaklepání na dveře. Kývnul jsem na něj a on vyzval další návštěvu ke vztupu.
"Ah, já přijdu za chvíli," byla to Konan.
"To nemusíš, já hned jdu. Jen to dokončím," Pein ji zastavil a obrátil se ke mně "Takže, pokud budeš mít nějakej problém stav se. Doufám, že už víš kudy. Když nebudeš vědět, tal prostě jdi a najdeš cestu. Sídlo je sice velké, ale když si člověk zvykne, snadno se tu pak zorientuje. Takže, kdyby něco, hledej," po těchto slovech se vypařil tak rychle, že jsem nestačil nic říct. Bylo ticho.
"Co mi chceš říct Konan?" nepodíval jsem se na ní, ale bál jsem se.
"Chtěla jsem ti říct, že už se můžeš normálně hýbat. Začnem spolu a opatrně. Půjde to ze začátku dost těžko, protože jed tě dost paralizoval, ale za chvíli to ani nepoznáš," řekla co se mnou chce dělat. Přikývnul jsem. Opatrně jsem se na ní podíval. Když mě chytla za ruku a prsty mi zatla v pěst, projel mnou divný pocit. Nedokázal jsem ho určit a tak jsem to neřešil. To samé mi udělala i s druhou rukou. Teď už to bylo v pohodě. Když jsem to všechno střebal v hlavě, znovu jsem se na ní podíval.
"Co se děje, bolí tě to," s těmito slovy mě opatrně ruku ohla v lokti.
"Ne, to je dobrý," odvětil jsem rychle.
Nic na to neodpověděla, jen mi ruku zase narovnala. To samé udělala i s druhou. Připadal jsem si trochu neschopně.
"Fajn, nebude to tak hrozný. Stiskni mi ruku jak nejvíc dokážeš," myslel jsem, že to bude hračka. Stiskl jsem její ruku. Myslím, že taková hračka to nebude. Jsem slabý.
"Docela dobrý na začátek. Opatrně se posaď, a pak se zkusíme projít," řekla po chvíli. Opatrně jsem se posadil. Cítil jsem se docela dobře, tak jsem se i postavil. Úplně jsem se zamotal v první chvíli, ale pak už to bylo dobrý. Udělal jsem pár nejistých kroků. Už mi bylo fajn. Nebylo to tak hrozné. Nabral jsem ztracenou sílu. Vydechl jsem si. Už jsem myslel, že se z toho nevyhrabu. Ze začátku jsem fakt nevěřil. No, alespoň jsem už v normálu. Zaktivoval jsem si sharingan, abych se při této cestě lépe orientoval a něco málo si zapamatoval. Šli jsme spolu s Konan sídlem a já jsem byl rád, že alespoň někdo z téhle bandy je žena. Ani nevím proč, ale bavil jsem se ní o věcech, o kterých jsem se s nikým v životě nebavil. Působila na mě hrozně příjemným dojmem. Byla to taková spřízněná duše. Ježiš, kdyby tohle věděl Pein tak bych měl asi co vysvětlovat. No, ještě že to neví. Pomalu jsme s Konan prošli celé sídlo a já si uvědomil, že už jsem si dost věcí zapamatoval. Hned sem si byl v téhle díře jistější. Nevím co mě to popadlo, ale zeptal jsem se: "Konan, kde máš vlastně pokoj," ještě jsem se rozhlídl kolem sebe, abych se ujistil, že nás nikdo neposlouchá.
"Cestou zpátky ti ho ukážu. Ale, proč se ptáš?"
"Víš, jsi taková zpřízněná duše. Připadá mi, že si stebou rozumím snad jako s nikým jiným," doufal jsem, že mě pochopí.
"Ech, dobrá, já ti ho ukážu, ale nezneužívej toho, že jsem na tebe tak milá. A hlavně nic, neříkej Peinovi. Ten by nám dal ještě objema," zasmála se zřejmě při té představě, že by jsme Peinovi cokoli vysvětlovali. I já jsem se nad tou představou zasmál. Pomalu jsme šli s Konan zase zptáky. Cestou jsme se zastavili v kuchyni, kde se byla Konan porozhlídnout, co se vaří k večeři. No, zatím tam dělali něco, co jsem nedokázal určit, ale raději jsem se neptal. Nevypadalo to moc vábně. Pche, nejradši bych si dal tousty s rajčetem. No, to je jedno. Doufám, že to bude poživatelný. Mám hlad. Poté co jsme došli k pokoji Konan pozvala mě dál. Všude bylo origami. Ale bylo to hezké umění. Tmavě modrá výmalba stropu a stěny u postele a až křiklavě oranžová na dalších stěnách. Chvíli mě to bylo do očí, ale pak jsem si zvykl. Má to tu pěkný. Navíc mě to origami fascinuje. Je to krásné umění. Sakra, co se to se mnou děje. Kdyk mě to všechno dobro obměkčilo. Musím se vzchopit a ukázat taky tu špatnou stránku. Zlost, chladnokrevnost, nenávist..., jo to si představuju vlastně dost jednoduše, když jsem byl tak strašně ovlivňovám dobrem. Ne, že by mi to vadilo, ale teď se mi to zrovna nehodilo. Vrátil jsem se myslí do reálu. Konan mi nabídla židli, abych se posadil. Vděčně jsem jí přijal. Povídali jsme si a čas nám rychle ubíhal. Když v tu nás vyrušilo zaklepání na dveře.
"Moment," řekla důrazně.
Mávla na mě abych šel k ní. Rychle jsem to udělal. "Rychle, svlékni si to triko," mírně jsem se podivil, ale rychle jsem to udělal. Lekl jsem se, když si do ruky vzala dost ostré nůžky. Svým pohledem mě ale uklidnila.
"Dále," zvolala a nůžkami mi roztříhla obvaz, kterým jsem měl zavázané to rameno. "Ah Peine, co se děje?"
Peina nečekala, stejně jako já. Udělala na mě zvláštní pohled. Pochopil jsem ho. Lekla se ho. I já jsem se ho dost lekl. Po tom, co jsme si s Konan řekli, jsem věděl, že by nebylo dobré, kdyby nás viděl spolu.
"Jen jsem ti chtěl oznámit, že tě chtějí vidět v kuchyni, ale koukám, že máš jinou zábavu," nepotřeboval jsem vidět jeho pohled, abych věděl, že je naštvaný.
"Peine, jeho zranění potřebuje léčit. Pokud myslíš, že to zvládneš postarej se o něj ty," skoro na něj zakřičela. Pein jí na to nic neodpověděl. Jen se naštval ještě víc. Prásknul dvěřmi a odešel. Konan se složila na postel vedle mě. Bože, to jsem tomu dal.
"Konan, to bude dobrý neboj se," snažil jsem se situaci trochu zlehčit.
"Ne Sasuke, to nebude. To teprve začíná," povzdychla si.
"To jsem nechtěl. Promiň mi."
"To je dobrý. Já to přežiju," usmála se na mě sáhla do šuplíku pro desinfekci a čistý obvaz. Ránu mi znovu vyčistila a obvázala mi to čistým obvazem. Konstatovala, že se mi to hojí docela dobře. Že po tom bude sice dost velká jizva, ale nebude to tak hrozný. Tse, to teda Sasorimu děkuju. Ještě jednou jsem se jí omluvil, objal se s ní a rozloučil se s tím, že se uvidíme u večeře. Pak jsem se s hlavou plnou myšlenek vracel do svého pokoje. Tohle jsem něchtěl. Po chvíli jsem se ve své cestě zastavil, protože jsem zjistil, že vlastně ani nevím, kde jsem. Rozhlédl jsem se a znovu si aktivoval sharingan. Rozhodl jsem se, že půjdu levou cestou. Uvidíme kam dojdu. Šel jsem pořád dál a dál, ale to místo jsem nepoznával. Najednou jsem uviděl něčí stín. Nezastavoval jsem se. Určitě je to někdo z Akatsuki. Když jsem přišel blíž, poznal jsem Itachiho.

"Měl by jsi se lépe soustředit. Myslel jsem, že jako Uchiha, se nenecháš tak jednoduše chytnout do genjutsu," vůbec jsem Itachiho nechápal. Jen se usmál a..., všechno se najednou změnilo. Stál jsem před Itachim a měl na krku jeho katanu. Byl jsem trochu mimo, vůbec jsem nechápal, kdy jsem se chytl do jeho genjutsu. No, musím uznat, že jsem fakt mimo.
"Chceš mě zabít? Tak do toho," kolikrát jsem přemýšlel, jaké by to bylo zemřít pod ostřím jeho katany.
"Nechci, nemám na to důvod. Navíc, jsi můj brácha, nedokázal bych to. Jen ti radím, dávej si fakt bacha. Brousí se tu katany," řekl a sundal ostří své katany z mého krku. "Můžu tě doprovodit?"
"Jo, pojď," byl jsem vděčný, alespoň tam trefím a snad se nechytnu do dalšího genjustsu, nebo se mě někdo nepokusí zase zabít. Šli jsme pomalu sídlem k mému pokoji. Chvíli jsem Itachimu nevěřil, ale po chvíli jsme opravdu došli k mému pokoji. Pozval jsem Itachiho dál. Postřehl jsem jak se při vztupu do mého pokoje podivil. Nevím, zřejmě ho překvapilo, jak to tu vypadá. Poté se ale zamračil a podíval se směrem za mě.
"Co tu děláte?" vykřikl jsem rázně.
"P, při, přiš, el js, jsem vám u, u, ut, utřít t, t, t, tu k, k, kr, ev," vykoktal ztěží.
"Už jsi snad skončil ne? Mo, moment, co to děláš," rychle jsem přešel k tomu chlápkovi. "Nemáš ani vychování, co se mi hrabeš ve věcech. Já bych tě..." nebýt přítomného Itachiho, už bych ho asi zabil. Itachi mě však strhl za sebe a tasil katanu místo mě. Zvedl ruku k ústům. Jeho prsten se rozzářil svojí barvou.
"Peine, přijď prosím do Sasukeho pokoje, hned," ujasnil konec.
Jakmile to dořekl, Pein se objevil v místnosti. Hmm, to je vychytaná věc. Itachi stáhnul katanu a poodstoupil. Pak se podíval na Peina a poukázal na toho chlapa, co se mi předtím hrabal ve věcech. Znovu se podíval na Peina. Ten mu jen ukázal několik čísel, které vytvořil pomocí prstů. Já jsem to nechápal, ale za to Itachi ano. Chytnul mě za rameno a než jsem stačil cokoli udělat zmizeli jsme a objevili se na lesní mýtině, uprostřed které protékal menší potok. Trochu jsem nechápal situaci.

"Kde to jsme? A co ti to vlastně Pein ukazoval?"
"Jsme na mém cvičišti a bylo to jedno z našich dorozumívacích hesel. Tohle konkrétně bylo, zmizte zabiju ho sám. Do večera ti to sepíšu. Umý to každý z Akatsuki, takže by bylo dobrý, kdyby jsi se to naučil taky," Itachi zřejmě neměl potřebu se mi dál věnovat, protože se rozeběhl do lesa. Rozhodl jsem se, že ho následovat nebudu. Sednul jsem si do trávy a nabíral pozitivní energii. Alespoň tady bylo slunce. Alespoň na chvíli si budu moct užít sluneční paprsky. Po chvíli jsem se rozhlédl. Jak tu může Itachi tak klidně trénovat? Nemá snad strach, že ho někdo uvidí? Ale je to pro naše živli dobré místo. Uslyšel jsem zakřupání větviček. V domění, že je to jen Itachi jsem se ani neotáčel. Stejně jsem si ale aktivoval sharingan, u Itachiho jeden neví. Rychle jsem se vyhl zezadu letícímu kunai a obratem zaujal bojový postoj. Opatrně jsem tasil katanu. Kdo to je? Pořád jsem sledoval to křoví odkud přiletěl ten kunai. Uslyšel jsem pohyby jak vlevo tak vpravo. Sakra, obě strany přeci vnímat nemůžu. Usmál jsem se a složil rychle několik pečetí. Vyvolal jsem hady. Ti však zmizeli každý svým směrem, že to ani nešlo postřehnout. Stále jsem přemýšlel, kdo to je. Jestli to je nějakej Itachiho vtip, tak ho asi zabiju. Hadi se ke mně připlazili a předali mi informace o svém průzkumu. Jo tak, tak tohle bude ještě zajímavý. Vytasil jsem katanu a rychle se rozeběhl k tomu křoví vpravo. Těsně před ním jsem však uhl a vyhl se tak útoku. Vyskočil jsem na strom a opět složil pečetě na vyvolání hadů. Tentokrát jsem je však zanechal na stromě a já sám jsem se dal na cestu. Doufal jsem, že vlastně běžím správně. Jo, je to dobrý. Udělal jsem do stromu menší rýhu, čímže jsem si udělal další značku. Fajn, jedeme dál. Rozhodl jsem se, že jim ukážu, co jsem se naučil za tu dobu, co jsem se ničil. Ucítil jsem takový divný pocit. Ale bezpečně jsem ho poznal. Chladnokrevnost. Uf, už jsem myslel, že jí v sobě znovu neprobudím. Seskočil jsem z větve na bezpečnou zem. Tak, teď doufám, že to vyjde. Složil jsem pečetě a usmál jsem se. Podařilo se mi udělat čtyři úplně identické klony. Zastavil jsem se a jeden ze svých klonů jsem poslal na místo, kde jsem prvně seděl. Bedlivě jsem ho sledoval. Teď snad zjistím, kde se někdo schovává. Chvíli poté, co se můj klon zastavil, vyletělo z jednoho křoví kousek ode mně několik kunaiu. Rozeběhl jsem se a doufal, že se ten klon vyhne všem kunaium. Už jsem se přiblížil k prvnímu útočníkovi. He, Deirada, přesně jak jsem si myslel. Kunai zasáhl klon zrovna ve chvíli, kdy jsem sejmul Deidaru. Stačilo ho jen říznout kunaiem a po krátkém vzmítání upadl v důsledku hadího jedu do bezvědomí. Stačil jsem zaregistrovat mizící stín kousek od místa, kde jsem právě stál. Rychle jsem napřed vyslal hady a sám se tam rozeběhl. Co mají sakra v plánu? To mě chtějí zase dostat? Navíc, jak se mohli jen tak dostat na Itachiho cvičiště? Vědí snad kde je? Uvědomil jsem si, že jsem se choval trochu bezohledně. Měl jsem velké štěstí. Doběhl jsem na místo, kde se před chvílí někdo schovával. Nepoznal bych kdo to byl, kdyby na mě nenastražil tak nápadnou past. Hned jsem poznal, že tohle nastražil Sasori. Opatrně jsem past zlikvidoval a natáhl tam vlastní. Vyhl jsem se dalším pastem a vydal se k potoku. Teď to bude hodně nápadné, ale to je momentálně moje plus. Složil jsem rychle pečetě na katon. Snad mi to vyjde. Použil jsem katon proti vodě potoka. Udělalo to krásně hustou mlhu. Zaktivoval jsem si sharingan a hledal dalšího útočníka. Matně jsem zaregistroval, jak z křoví vyběhl Pein, Sasori a Hidan, kteří byli mírně zmatení. I když jsem věděl, že už to jsou všichni účastníci, stále jsem se svého úkrytu v mlze nevylézal. Vytvořil jsem další čtyři klony se kterými jsem vyšel. Mlha už se stejně rozpouštěla a za chvíli by mě stejně odhalila."Jsi dobrej. Lepší než jsem si myslel. Obstál jsi. Právě si složil poslední zkoušku," s těmito slovi všichni složili pečetě a zmizeli. Znovu jsem si sedl na zem. Už mě to tu nebaví. Už ne. Chci se vrátit. Tohle se mi ale vůbec nelíbí. Vůbec nechápu, jak jsem se tehdá mohl chtít přidat k Akatsuki. Je to hrozná banda a to neříkám jen proto, že jsem se přidal na stranu Konohy. Pozdě, pozdě jsem pochopil k čemu jsem se chtěl oddat. Už ne, takovou blbost už v životě neudělám. To ne. V žádným případě. Odteď už si víc rozmyslím rizika a přínosy, než něco udělám. Hluboce jsem se zamyslel a mezi všemy myšlenkami jsem si vzpoměl na Konohu. Pohyb za svými zády jsem neřešil teď už to je určitě Itachi. Přesto jsem se otočil. Svůj život mám moc rád na to, abych takhle bezhlavě riskoval. Měl jsem ale pravdu. Byl to jen Itachi. Zlostně jsem se na něj podíval. Zajímalo by mě, jestli v tom měl prsty i on. Ake soudě podle jeho pohledu a chování jsem si domyslel, že o ničem nevěděl.
"Co jsi to tu vyváděl? Ta mlha byla vidět na míle daleko. Myslel jsem, že už se něco stalo."
"Taky stalo. Pein, Hidan, Deidara a Sasori na mě zaútočili. Prý nějaká zkouška, aby si ověřili, jestli opravdu mám na to být u Akatsuki, asi," procedil jsem nenápadně.
"O tom nic nevím," řekl nepřítomně zřejmě na svojí obhajobu a chytil mě za rameno. Přemístil nás zpátky do mého pokoje. Teď už tu díkybohu nikdo nebyl. S Itachim jsme se ještě bavili o dost nepotřebných věcech. Ani nevím, proč jsem se s ním vůbec bavil. Přijde mi, že jsem si s ním začal rozumět. Ale, vždyť mi tolik ublížil. Sakra.
"Vypadni. Bež okamžitě pryč," vykřikl jsem najednou.
"Sasuke, co se..."
"Slyšel si, vypadni," znovu jsem na něj zakřičel a mrštil ruku na znamení rychlého odchodu.
"Sasuke, jsi..."
"Už to víckrát neřeknu. Běž pryč, nebo tě vyprovodím sám," křičel jsem stále zlověstněji. Až jsem se sám sebe začal bát.
"Ok, ok, už jdu, jen klid, jen klid," rychle odešel. Chvíli jsem koukal do prázda a pak se svalil na postel. Alespoň, že za sebou zavřel dveře. Co se to se mnou děje. Najednou jsem ucítil strašnou bolest v hlavě. Jako by se se mnou snažil někdo usilovně spojit. Chytl jsem se za hlavu a zavřel jsem oči.
"Svitek, svitek, krev, vzkazy," hlavou mi pořád dokola probíhali tyhle slova. Rychle jsem se natáhl pro svůj batoh. Vyndal jsem z něho svitek od Tsunade, rozbalil ho a bez prodlení jsem se řízl do prstu. Jen co na svitek dopadla kapka mé krve se na něm objevil vzkaz: "Arkač, ňald, kemarán, ňald, tsět, akur, ketivs, verk." (čakra, dlaň, náramek, dlaň, pěst, ruka, svitek, krev :D)
Po chvíli přemýšlení jsem na to přišel. Bylo to napsané pozpátku a byl to nějaký zaheslovaný postup. "Čakra v dlani, náramek v dlani sevřený v pěst, ruka na svitku, krev?" polohlasem jsem přemýšlel. Pak mi to došlo. Sundal jsem si náramek, zkoncentrval čakru do dlaně, pevně ji s náramkem sevřel v pěst, položil ruku na svitek a znovu se řízl.
"Konečně, jsi v pořádku Sasuke?" na svitku se objevila nešifrovaná otázka.
Nevěděl jsem jak odpovídat.
"Stačí na odpověď myslet," objevilo se na svitku po chvíli. Zřejmě vědí, že tápu. Rychle jsem jim myšlenkově odpověděl, že jsem v pořádku.
"To je dobře. Hokage o tebě měla strach. Stopaři ztratili vaši stopu. Máš nějaké souřadnice?"
V myšlenkách jsem odpovídal, že ano, ale že jim je nedám. Zkoušeli namítat, přesvědčovat mě, ale nepolevil jsem. Nakonec jsem je utvrdil v tom, že je to moc riskantní. Domluvili jsme se, že do odvolání mě nebudou kontaktovat ani nás stopovat. Taky mě vysvětlili jak se s nimy spojím já. Byl to obdobný postup, ale mnohem rychlejší. Dá se prý zvládnout v riskantní situaci. Tak doufám, že je to pravda. Hlavně jsem se chtěl chránit. Pein určitě bude teď hlídat okolí. Nechci nic riskovat. Byl jsem přeci jen u Orochimara, kdyby něco, vím kdy vypadnout. Najednou se sídlem rozlehla obrovská rána. Rychle jsem vyskočil na nohy a opatrně jsem se vydal zjistit příčinu té rány.

Tak, ještě jednou GOMEN, za takovou pauzu
 


Komentáře

1 Niko Niko | 25. září 2014 v 18:41 | Reagovat

Bombá, vole jsem už myslel, že ho zase někdo zabije, když na něj útočili v tom lese :D Ah, a ono jen zkouška :D Děláš si prdel :D Suprovka, už se těším na další díl. PS: s tou povídkou pro mě si nic nedělej.

2 kikina kikina | 2. října 2014 v 19:50 | Reagovat

Tak super, že máme tu další díl. No, zajímavě se nám to vyvíjí a je to docela hustý. A to s těmi šiframi...OMG se mi málem zavařil mozek ježiš :D. já to tam půlhodiny luštím a ono je to tam napsaný. Jasnačka, tak dobrý no :D

3 Enečák Enečák | 22. října 2014 v 15:40 | Reagovat

Ah, tak to je tedy něco :D Myslel jsem, že se to zvrátí trochu jiným směrem. Myslel jsem, že se snad i Sasuke s Itachim pořádně usmíří a on najednou 'vypadni!', 'co?' , 'vypadni ti říkám', bože Ayko, tohle dokážeš fakt jenom ty. No další zabitý díl máme za sebou,t ak honem další už to tu docela dlouho stojí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama