RealLife 4

1. srpna 2014 v 14:37 | MartinaAyko+Erapetsaf |  FanFiction

Gomen, vím že jsem strašná a neumím si blog pořádně naplánovat, ale hodlám to napravit. Ale určitě mě chápete. Je léto a já taky nemůžu být pořád na blogu. Ale jak jsem koukala, vy na tom nejste o moc líp. Samozřejmě, vaší přítomnost vidím na grafu, ale s těma komentářema to vázne. No tak, lidi, nebuďte hloupí, pár slov, to vám přeci ruka neupadne Usmívající se


Osobně musím říct, že při psaní tohoto dílu jsme se s Erapetsaf docela nasmáli a hlavně..., ne, posuďte samy. :D Doufám, že se vám to bude líbit. Ještě jednou gomen
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nechci už žádnej další úraz podobného charakteru, jinak Ahiko skončí ještě v nemocnici místo u svého kamaráda. Nechci teda nic podobného. Ještě aby se mu něco stalo, když za něj teď nesu zodpovědnost. Ani nevím, kdo je ten jeho zázračný kamarád. Doufám, že alespoň někdo normální a ne žádnej velkej průserář. Po tom co se s Ahikem teď dělo bych se ani nedivil kdyby si někoho takového našel a chtěl za ním potom odejít. Docela jsem se podivil, protože brouci, kteří přežili mi hlásili, že dvacet kilometrů před námi je písek. Přešel jsem k Yamatovi.
"Je možný abychom se přiblížili už teď na hranice Suny? Asi tak na dvacet kilometrů?"
"No, bohužel je. A já vás bohužel budu muset brzo opustit," odpověděl mi tiše.
"Jo, tak kde?"
"Severozápad, pět kilometrů," odpověděl mi. Znělo to spíše jako návrh. Kývl jsem mu na to a znovu se vrátil na své původní místo. Abych byl upřímnej, myslel jsem, že nás Yamato opustí dřív, ale vůbec mi to nevadí.
"Ahiko, jak je ti?" zeptal se ho. Pořád mu sklouzávala maska a já viděl, že se vůbec nesoustředí a navíc je bílej jak stěna. Až nezdravě bílej. Zdálo se, že chvíli váhá se svojí odpovědí.
"Moc dobře ne, ale zvládnu to," odpověděl z hlasem, který jasně vyjadřoval jeho stav.
"Byl to blbej nápad takhle hnát. Teď se nám to vrací," řekl Yamato, čímž konečně uznal svojí chybu.
"Byl to sice blbej nápad, ale s tím už bohužel nic neuděláme. Budeme muset doufat, že to Ahiko opravdu zvládne a nebude si nést nějaké vedlejší účinky," zasyčel jsem. Pořád jsem se o Ahika bál. A konstatování, že mu není moc dobře mně na svědomí nepřidalo. Musím přiznat, že nevím vlastně kdo za něj teď nese zodpovědnost, ale vypadá to, že já s Yamatem. A až nás náš milý Yamato opustí ponesu za něj odpovědnost zřejmě já. Pořád mi vrtá hlavou, co Ahiko v Suně vlastně plánuje, s kým tam bude a kdo se o něj bude starat. Pokud se o něj nebude starat nikdo konkretní, bude mu doufám nápomocen Kazekage. A to je Gaara. No, tady by mohl být problém. Co když ho pozná? Dokáže udržet jazyk za zuby a stejně jako my pomáhat Ahikovi v plnění jeho snu? Věděl jsem, že kdyby Ahika něco prozradilo, určitě by se musel vrátit do Konohy a to jsem nechtěl. Teda, chtěl bych aby byl v Konoze, ale ne když se mu tam nelíbí. Kdyby se mu tam alespoň líbilo nebyl by problém, aby zůstal u mě. Ale on nechce zůstat vůbec v Konoze. Docela ho ale i chápu, být pod velením svého otce a pořád si vyslýchávat řeči o tom jak se chovat a nechovat, co dělat a co ne, není moc velká zábava. A už vůbec když se k němu Naruto chová tak jak se k němu chová. Nastalo mezi námi opětovné ticho. Bylo to v celku dobré, alespoň jsme si mohli v klidu všechno promyslet. Yamato na mně kývl a opustil nás. Bylo to přesně v místě, kde jsme se dohodli. Udivilo mě, že už jsme od rána ušli tolik kilometrů. Ahiko se zastavil a se sundanou maskou na mě otočil pohled.
"Už to není moc daleko, ale jestli chceš, můžeme si odpočinout a dát si snídani. Pochybuji, že jsi snídal," i já jsem si sundal masku, ale svůj úsměv jsem si nechal pro sebe.
Podíval se směrem do Suny a zapřemýšlel se. Nakonec kývl a opřel se o strom. Ještě jsme naštěstí nepřekročili hranice Suny, takže tu stromů bylo dost. Sundal jsem si batoh a začal jsem se v něm přehrabovat. Nakonec jsem vyhrabal tousty, které byli pořád v dost dobrém stavu. Měl jsem v batohu pár sáčků se zmraženou vodou, když jsme odcházeli z Konohy, takže chvíli veškeré potraviny chladili. Natáhl jsem k Ahikovi ruku ve které jsem držel jeden balíček.
"Díky," vykročil ke mně.
Natáhl se ke mně ruku. Asi se mu zamotala hlava a skácel se k zemi.
"Ahiko," zakřičel jsem a zachytil ho, aby se znova neuhodil do hlavy. Trochu jsem mu polil obličej vodou a snažil se ho probrat z bezvědomí. To se mi po dlouhých deseti minutách podařilo.
"Ahiko, tohle už mi nedělej," vydechl jsem si úlevně, když už byl plně při vědomí.
"Promiň, ale nemůžu to ovládat," usmál se Ahiko pořád se špetkou nevolnosti v hlase.
"Já vím, teď se najez, hodně pij a snad to bude dobrý. Do tří hodin by jsme se mohli dostat do Suny," podal jsem mu ten balíček a s úsměvem dodal "Nemusíš se bát, tohle je o dost lepší než to, co ti dával Yamato. Vím, ty jeho jídla jsou občas šílený."
I on se usmál a změřil si mé jídlo pohledem. Pak udělal znechucenou grimasu. Trochu to ve mně hrklo.
"Vypadá to o hodně líp," řekl po chvíli se smíchem.
Chtěl jsem to doplnit poznámkou o jeho zdravotním stavu, ale nakonec jsem to vynechal. Taky jsem se zasmál. Stejně ho obdivuju jak rychle se nám dokázal přizpůsobit. Svědčí to o jeho zoufalosti, ale taky touze se dostat tam kam chce. Doufám, že stejně rychle se zaklimatizuje i v Suně. Nemůžu tam s ním zůstat věčně. V klidu jsme se nasnídali. Rozhodl jsem se, že když už jsme tu, tak se ještě převlíknu. Vytáhl jsem ze spod batohu tričko a kraťasy. Věděl jsem, že takhle by se ANBU neměl oblékat, ale bylo mi docela teplo. Přetáhl jsem si přes hlavu tričko a dal si na sebe čisté. Hned to byl lepší pocit. Vyměnil jsem si i ty kalhoty za kraťasy. Být v čistém a voňavém je mnohem lepší. Změřil jsem si opatrně pohledem Ahika. Podíval se na mě. Sakra, všiml si mně.
"Jdeme?" zeptal se.
"Jestli chceš, tak můžem," odpověděl jsem mu.
"Jo, tak jdem," pomalu se postavil a setřásl ze sebe drobky.
Přikývl jsem. Nahodil jsem si batoh na záda a pomalu jsme se rozešli.
"Není ten tvůj kamarád náhodou ňákej kriminálník, že ne?" zeptal jsem se se špetkou podezřívavosti v hlase.
"Ne, ne není neboj se. Je to slušnej kluk. Je to, syn Kazekageho," zašepl poslední slova.
"Syn Kazekageho jo? Hmm, ty si umíš vybírat kamarády. Nebojíš se, že tě Kazekage pozná a nabonzuje tě tátovi?" usmál jsem se pro sebe.
"Ne, nebojím se. Slíbili mi naprostou anonimitu, změnu identity a případnou ochranu. Myslel jsem dopředu. Něco takovýho jako je odhalení bych neriskoval. Až takovej výmaz nejsem," zasmál se nakonec.
"Ah, tak to je dobře. Doufám, že se ti tam bude vést lépe než v Konoze," trochu jsem zesmutněl v pomyšlení, že v Suně se mu bude dařit líp.
"To já taky doufám. Taky doufám, že na mě s Maiko nezapomenete."
"To si piš že nezapomeneme. Na tebe se snad ani zapomenout nedá. Ne, opravdu nezapomenem. Možná se přijdem i podívat jak se ti v Suně daří," ujistil jsem ho.
Ahiko
Kývl jsem a podíval se směrem k Suně. Už jen pár kilometrů a splním si svůj první cíl. Jsem Saiovi vděčný, že mě pomohl. I Yamatovi. I ten mi dosti pomohl. Jsem za to rád. Teď můžu se sto procentní jistotou říct, že ANBU nejsou až tak špatní jak jsem si myslel. Věděl jsem že s největší části zabíjí, ale že umí i pomáhat. Ale pořád jsem si k nim přikládal spíše tu možnost první. Až teď jsem si uvědomil, že nejsou vůbec špatní. Jsou to normální lidé, kteří mají trochu zvláštní profesi. Ale tak někdo to musí dělat, že jo. Ani nevím co budu dělat, když mě Miko odmítne. Ale doufám samozřejmě že se to nestane. Nevím co bych dělal, kdyby mě odmítl. Nesl bych to asi dosti těžce. Další odmítnutí nepotřebuju. To bych si nesl dosti těžce. Vůbec mě to nebaví takhle žít. Doufám, že si Naruto uvědomí svojí chybu a konečně pochopí co s mým odchodem ztratil. Nee, neodpustím mu. To bych na tom musel bejt asi dost blbě, abych to udělal. Je mi spíše líto, že jsem opustil mámu. Ztratila už svojí dceru. Tak, a teď ztratila i mě. Je mi to líto, ale co s tím mám dělat. Mám k němu takovej odpor, že nezvládnu s ním zůstat. Ani kvůli mámě. Rozešli jsme se znovu směrem do Suny. Jsem docela rád, že už tam budem. Je to už dlouhý a jsem z všeho toho unavenej. Potřebuju se vyspat.
"Odhaduju to tak na tři hodiny než se dokodrcáme do Suny. Pokud nás nestihne bouřka samozřejmě. Ale doufám, že ne," promluvil ke mně Sai. Nevím proč. Zřejmě chtěl prolomit to ticho, které mezi námy zavládlo.
"To je dobře. Jsem z toho vcelku nervózní. Nikdy jsme se neviděli a nevím co od Mika čekat," přiznal jsem barvu a doufal jsem, že se mi nevysměje do očí.
"To ti věřím. Vím, že tohle je něco trochu jiného, ale když jsem poprvé vstupoval do ANBU. Což bylo vlastně ještě do rootu, jsem měl taky dosti velký strach. Vůbec jsem nevěděl co mě čeká a byl jsem značně vynervovaný. Když jsem tam nastupoval, bylo mi 14. Takže ještě méně jak tobě. Bude to těžký, ale věřím, že to zvládneš," jeho odpověď mě šokovala.
"Díky. A, nic jiného než to zvládnout mi nezbyde," rychle jsem si rukou zajel do kapsy. Ulevilo se mi, když jsem nahmatal složený papír. Pořád jsem si ho hlídal. Je pro mě dost důležitý. Znovu jsem utichl a začal přemýšlet. Přemýšlel jsem o setkání se svojí sestrou a o tom co mi řekla. Teda, pokud to vůbec byla moje sestra. Byla dosti podobná mámě, ale oči měla spíše po Narutovi. Tak rád bych jí ještě někdy viděl. Chtěl bych si s ní promluvit o všem co se tenkrát stalo. A zeptat se jí proč odešla. Nemohlo jí být přeci moc. Jak by to dokázala v tak malém věku, když mě se to povedlo až teď. Kdoví co v tom bylo za důvod a jak to tenkrát vlastně bylo. Doufám, že to nebude tak zlý jak si myslím.
"Ahiko, nad čím přemýšlíš. Vůbec neposloucháš co ti říkám," uslyšel jsem tichý Saiuv hlas. Zapřemýšlel jsem se, co mi asi tak mohl říkat. No jo no, nedával jsem pozor no. Já za to nemůžu. Uznávám, že jsem teď trochu nevyrovnanej.
"Promiň, co jsi říkal. Joo, uznávám, že jsem tě neposlouchal," přiznal jsem mu barvu.
"Ani nic důležitého. Spíše jen zkoumám jak se dokážeš soustředit," zasmál se. Udivil jsem se. Neslyšel jsem ho moc často se smát. Znal jsem ho jako nekompromisního, tvrdého a nemilosrdného ANBU. Nevím tedy ani proč jsem se rozhodl hledat pomoc právě v něm. Něco mě k němu vedlo. Nevím co. Prostě nějakej šestej smysl.
"Dokážu, jen jsem se zapřemýšlel. Promiň," doufal jsem, že mi řekne co říkal.
"To je jedno. Teďkon to až tak nevadí. A to, co jsem ti říkal. Připrav se na pořádnej výslech. Nebudeš to mít jednoduchý. Ninja hodnosti, mise, a tak dál. Stejně nechápu, kde se to v Narutovi vzalo. Dostal svým chováním z domu obě své děti. Upřímně? Lituju tě," myslím, že mi řekl víc než předtím, ale nevadilo mi to.
"Jaké dvě děti? Měl jsem snad nějakého sourozence? Pověz mi to prosím," zažadonil jsem a doufal, že mi něco řekne.
"Měl jsi starší sestru. Je o necelé tři roky starší než ty. Má v sobě taky Kyubiho. Ozval se ale moc brzo. Neuměla ho ovládat, nezvládala to. Když na tebe pak v Kyubiho moci zaútočila, byla to pro Naruta poslední kapka. Nemohl pochopit, že je chyba někde v něm. Odnesl jí do země Vodních Vírů. Jak víš, umí tam nejrůznější pečetící techniky. Řekli, že jí pomůžou, ale musí se jí vzdát. Naruto proti tomu vůbec problém neměl. Normálně, chladnokrevně se jí zbavil. Hinatě pak řekl, že je mrtvá. Nebylo to fér," odpověděl mi se zájmem, ale pohled upřel do dálky.
"Jak to můžeš vědět. Jak můžeš vědět, že se jí jen tak rychle vzdal, že mámě pak řekl že zemřela," rozkřikl jsem se na něj. Nehodlám poslouchat lži.
"Ahiko, nekřič na mě. Byl jsem tam s ním, proto to vím. Nelžu ti. Neboj se. Vím, že se tomu těžko věří, ale je to tak."
"Promiň, ale fakt se tomu dá jen těžko věřit. Takže jsem měl ségru, vlastního sourozence, doopravdy jsem nebyl sám. Božé," vykřikl jsem nevěřícně k nebi a málem se tam Saiovi zhroutil. Sai se na mě ani nepodíval. Zřejmě mu došlo, jak jsem to myslel. Poté jsme spolu už nemluvili. Jen jsme se rychle přibližovali k Suně. Byl jsem šťastný. Věděl jsem, že to byla moje sestra a věděl jsem, že znovu přijde. Najde si mě všude. Přiblížili jsme se k Suně na sedm kilometrů a v slunečním žáru se rýsovali její hradby. Podíval jsem se na Saie. Pořád se díval dopředu, ale usmál se. Všiml si mě. To nevadí. Alespoň ví, že jsem při smyslech. Po dvou hodinách jsme se přiblížili k branám Suny. Proletěly okolo nás shurikeny a kunaie.
"To je nám to ale přivítání," procedil jsem skrz zuby a vyhnul se kunai, který mi mířil na hlavu.
"Čekej," řekl mi Sai a vytáhl si svitek. Koukl jsem mu přes rameno a všiml si, že tam nakreslil nějakého ptáka. "Už jsme tady. Zastav tu palbu, nebo zabiješ nejen Ahika, ale i mě. Pospěš si!!! Sai" svitek rychle zabalil a pták si ho vzal do drápů.
"Zatím se budem muset ubránit, ale doufám, že to nebude dlouho trvat," krásně vykryl tři letící kunaie, které smiřovali na mě.
"To taky doufám," sotva jsem mu stačil odpovědět.
Pod přímou palbou jsme se pomalu přibližovali k bráně. Všiml jsem si Kazekageho.
"Kazekage," ukázal jsem kousek za bránu.
"Zastavte palbu!" uslyšel jsem letmo Kazekageho. Proletěla okolo nás poslední vlna a uslyšeli jsme ještě pár nadávek. Se Saiem jsme na sebe kývli a rozeběhli se k bráně. Když jsme doběhli k bráně, měl jsem stále chuť tu katanu, co jsem měl v ruce, použít. Nakonec jsem jí ale jen uklidil zpět do pouzdra. Nechtěl jsem riskovat. Změřil jsem si všechny pohledem. Proč na mě tak civí. Připomínám jim snad někoho? Poznali mě? Doufám, že ne.
"Přeji krásný den Kazekage sama," poklekl jsem rychle.
"I já přeji krásný den a omlouvám se za tohle přivítání," pokynul mi abych se postavil.
"Tak a nyní vás vítám v Suně. Ještě jednou se omlouvám za tohle přivítání. Nevím co je to zase popadlo. Nyní bych vás poprosil, aby jste šli se mnou," Kazekage se pomalu otočil do vesnice a rozešel se docela pomalým tempem. Šli jsme pomalu za ním. Cestou jsem si prohlížel vesnici. Moc si to tu nepamatuju. Nebyl jsem tu dobrejch deset, jedenáct let. Ale to nevadí. Časem se tu zorientuju. Nic jiného mi nezbyde. Pro začátek si zkusím sehnat nějakou mapu nebo něco, co by mi pomohlo se tu neztratit. Ani jsem se nenadál a už jsem sám stál u Kazekageho v kanceláři. Trochu jsem zpozorněl a znovu poklekl. Sai už tam nebyl. Zejmě zůstal venku. Nebo snad odešel? Ne, to snad ne.
"Neklekej si. Posaď se a udělej si pohodlí. Přeci jen jste měli dlouhou cestu," pokynul mi k tomu, abych se posadil. A tak jsem taky rychle udělal.
"Položím ti jen pár otázek. Už toho o tobě vím dost. Zjistil jsem si o tobě pár věcí, takže spíš jen ujistím, že jsem si je napsal správně. Neboj, nebude to nic hroznýho," posadil se za stůj stůl a já stále z hrůzou čekal na co zeptá.
"Takže, jmenuješ se Uzumaki Ahiko, je ti 17. Máš hodnost chunin, zvláštní schopnosti, sílu jinchurikiho. Jsi vyučen na akademii v Konoze, jsi ze speciální třídy. Jsi teoreticky zdravý, málo nemocný, dvě zlomeniny ruky, jedna zmomenina pravého zápěstí, naštípnutý levý kotník a přeražená holení kost. Nedávno jsi měl zpřetrhané vazy na prsteníčku na levé ruce. Máš oba rodiče a sestru, která již několik let s vámy nežije. Tvá poslední mise byla v Bleskové, kde jsi vypomáhal při opravě poškozené jižní části vesnice. Byla to mise typu B, vrátil jsi se před třemy týdny. Od té doby jsi vesnici opouštěl pouze na tréninky, které jsis dělal sám. S týmem jsi hodně dlouho nebyl. Tvé zvyklosti raději přeskočím. To je asi tak všechno. Chtěl by jsi nějaké z mých tvrzení snad vyvrátit?" měl docela dost dlouhý výčet z mého života.
"Ne, nechci," nesnažil jsem se ani odporovat. Nemělo to smysl. Ve všem měl pravdu.
"To jsem rád. Nyní ti předám pár věcí, které budeš potřebovat. Pak mi předáš ten papír, kterej jsem po tobě chtěl a ukážu ti, kde budeš teď bydlet. Zítra si ještě promluvíme jak to bude teď s misema," vytáhl ze šuplíku pár papírů. Rychle jsem si sáhl do kapsy. Musel jsem si zkontrolovat, jestli jsem ten papír někde neztratil. Nahmatal jsem ho, je to dobrý.
"Tak co, máš tu smlouvu?" zeptal se mě.
"Jasně, že jí mám," odpověděl jsem a rychle jsem mu jí donesl.
Přečetl si smlouvu a přikývl. Podepsal jí a schoval si jí k ostatním papírům. No, už o mě měl napsanejch dost informací.
"Takže, tady máš naší čelenku. Doufám, že budeš naši vesnici ctít a reprezentovat jen v tom nejlepším světle. Teď pojď se mnou," chytl mě za rameno a přemístil se se mnou do nějakého domu.
"Tady budeš bydlet. Je to můj dům, tedy náš dům. Miko tu ještě není, ale měl by brzo přijít. Zuj si boty a pojď ukážu ti dům."
Rychle jsem si zul boty a šel za ním. Měli pěkný dům. Cestou jsem si zkoušel zapamatovat všechno co mi říkal. Nakonec jsme se zastavili v jednom pokoji. Tak nějak mi došlo, že to bude asi Mikuv pokoj. Bože, no to by mě taky zajímalo jak Miko vypadá. Nikdy jsme si o sobě nic jako je podoba nepsali. Nějaké zájmy to ano, ale podobu nikoli.
"Počkej tu na Mika. Určitě se vrátí tak do půl hodiny. Vím, že to pro tebe bude asi dlouhá doba, ale snaž se nijak se nenervovat. Všechno bude přeci v pohodě. Pak ještě domyslíme změnu tvojí identity a budeš úplně nový člověk," urovnal mi věci v hlavě.
"Dobrá, pokusím se nestresovat se ještě víc než teď," vydechl jsem a snažil se trochu uklidnit.
"Dobrá, tak zatím ahoj a kdyby něco, tak přijď dolů. Budu tam než přijde Miko," usmál se a odešel.
Přešel jsem k oknu a podíval se ven. Usmál jsem se. Co jiného bych viděl než poušť. To je strašný. Při tom odlesku v okně jsem si uvědomil, že mám na sobě ještě pořád ty ANBU věci a ANBU masku. Zatím jsem si to nechal. Až přijde Miko tak si sundám alespoň tu masku. Jsem na to opravdu zvědav. Doufám, že si budeme rozumět stejně jako v těch dopisech. A i kdyby, třeba si tu najdu někoho s kým si budu rozumět. Posadil jsem se na zem a ze svitku vyvolal pár fotek, které jsem si vzal. Byli to fotky, kde jsem byl buď s mámou nebo s kamarády. I když nevím proč vzal jsem si i fotku, kde jsem s týmem. Smutně jsem si nad tím povzdychl a znovu zapečetil fotky. Zaťal jsem pěsti a zamyslel se. Spojil jsem se s Kuybuim a udělal s ním krátký rozhovor. Jasně jsem mu nakázal, aby jakékoli spojení s Narutovým Kyubim odmítal. Aby se s ním nebavil a nepodával o mě žádné informace. Doufám, že mě uposlechne. Budu pěkně v řiti jestli mě něco prozradí.
"Už jsem tady. Sory, ta přednáška se nějako protáhla. Ale snažil jsem tu být co nejrychleji jak jsi mi napsal. Eh, co je? Co jsem udělal? Hej, počkat. Proč se na mě tak díváš," uslyšel jsem ze zdola hlas. Věděl jsem, že je to Miko.
"Ahiko dorazil, čeká na tebe v pokoji a..." ztišil se tak, že jsem nedokázal odposlechnout co říká.
"Jasný, neboj. Však mě znáš ne," uslyšel jsem volání, které se mísilo s rychlími kroky.
"No právě. Mizím, kdyby něco jsem v kanceláři," Gaara zmizel. Super a jsem na všechno sám.
Miko
Rychle jsem vyběhl schody, ale před pokojem jsem se zastavil. Párkrát jsem se nadechl a s tíchostí vešel do pokoje. Při vstupu jsem zaklepal, abych upozornil na svojí přítomnost. Hned při vstupu jsem spatřil Ahika. Rychle jsem zavřel dveře. Pozdravil jsem až když jsem byl u něho blíž.
"Ahoj, tak jsem tady."
"A, ahoj. Jak se máš," bylo na něm vidět, že i přes velkou snahu je nervózní.
"Fajn. Co ty? Jakou jsi měl cestu?" pořád měl na sobě ANBU oblečení. I masku. Věděl jsem, že to bude mít při cestě na sobě, ale nečekal jsem, že i teď.
"Eh, až na pár úrazů to ušlo. Bylo to docela fajn. Tak, teď. Tohle jsem já," sundal si masku a já se rázem na něj díval asi trochu jako deb*l. Rázem přede mnou stál fajnový, usměvavý kluk. Vypadal spíše na 15 nebo 16 než na 17. Měl rozcuchané takové modro černé vlasy a světle modré oči. Upřímně, myslel jsem, že bude tátova kopie, ale to nevadí. Je to přeci jedno. Je takový jaký je.
"Eh, jej, promiň. Jen jsem si tě představoval trochu jinak. Ale to je vlastně jedno," usmál jsem se.
Ahiko
"To je v pohodě, už jsem si zvykl. Popravdě, jsi přesně takovej jakýho jsem si tě představoval," usmál jsem se i já. Všechna nervotita ze mě opadla. Už jsem nebyl nervózní. Byl to fajn kluk. Asi stejně vysoký jak já, hnědé sšesané vlasy, světle zelené oči. Musím uznat, že se taky tátovy podobal jen z části. Jsem zvědav jak vypadá jeho matka.
"Em, co takhle malá procházka. Ukážu ti pár míst který by tě tu mohli zajímat," navrhl mi.
"To bude fajn. Ale nejprv tě chci o něco poprosit. Nemohli by jsme se nejdříve stavit v nemocnici? Asi mám otřes mozku. Není mi moc dobře," navrhl jsem první zastávku.
"Jasně, že jo. Proč jsi to neřekl dřív. Už se ti na to mohl někdo podívat!" podíval se na mě vyjeveně. Jen jsem pokrčil rameny. Jen pozdvyhl obočí a někam se rozešel. Šel jsem hned za ním. Nešel rychle, čekal na mě. Rychle si oblékl boty. I já. Hned se někam rozešel. Urychleně jsem ho následoval. Nevěděl jsem kam jde.
"Tak pohni, dělej," zakřičel na mě. Zkoncentroval jsem Kyubiho čakru a s rychlostí světla se k němu přesunul. Viděl jsem jak se mě lekl. Zřejmě nečekal, že bych něco takového uměl. Jo, sílu Kyubiho umím využívat hodně dobře. Po chvíli jsem si domyslel, že zřejmě tak pospícháme do nemocnice. Nevadí, čím dřív, tím líp. Alespoň to budu mít rychle za sebou. Po chvíli jsme dorazili k nemocnici. Rychle jsme prošli přes hlavní halu dál do nemocnice. Vůbec jsem se neorientoval. Miko to zvládal v pohodě. Ztpětným pohledem se na mě každou chvíli díval. Trochu jsem mu nestíhal.
"Doktora Shiniho Mizara, rychle," zakřičel kdosi na chodbě. Miko se ohlédl a rychle mě strhl stranou. Právě okolo mě proběhlo několik doktorů. Bože, už jsem tak mimo, že ani nevnímám.
"Miko, co se děje," zakřičela na něj nějaká blondýnka. Kolik jí mohlo být tak 16.
"Ahoj Mai. Je tu někde Suki? Mám tu kluka s otřesem mozku," odpověděl ji normálně, protože mezitím k němu stihla doběhnout.
"Jasně, že tu je. Pojďte. Dneska je zrovna na trojce," zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Miko vešel hned za ní. I já jsem je dohnal. To jsem zvědav, co bude dál. Tenhle doktor naštěstí nebyl mladý jako ta, tedy doufám, sestřička.
"Posaď se, podíváme se na tebe," usmála se na mě ta blondýnka.
Posadil jsem se tedy na lehátko. Posvítila mi baterkou do očí a zkusila jestli reaguji. Reagoval jsem úplně v pohodě. Neměl jsem s tím problém. Spíš jsem se jen cítil tak nějak nesvůj. Prohmatala mi hlavu a konečně asi získala výsledek.
"No, lehký otřes mozku. Vzhledem k tomu, že si tě určitě Miko vezme pod svá křídla nenecháme tě tu. Miko, ale vážně. Dohlédni hlavně na to aby byl minimálně týden v klidu, žádné prudké pohyby, žádné namáhavé činnosti. Hlavně pitný režim a hodně spánku. Znáš to. Neslyšíš to poprvé," doktorovi podepsala nějaké papíry a přešla k Mikovi.
"Večer se u tebe stavím," vzhledem k naší blízkosti jsem to slyšel zřetelně.
Miko jen přikývl. Doktor dopodepsal všechny papíry a obrátil se ke mně. Chvíli si mě prohlížel a pak Mikovi řekl.
"Dobrá tedy. Miko za týden přesně v osm tady. Hlavně dodržuj všechno co tady Mai řekla, ať se mu ještě nepřitíží," dodal rázně. Byl jsem zklamán. Teď zřejmě týden jen tak budu muset proležet.

Ještě jednou se omlouvám. A ještě VARNING, (ha, to tu dlouho nebylo) Další díly budou pouze na oplátku. Nová povídka na Nikovo přání vyjde ke konci přízdnin. Více v informačce.

 


Komentáře

1 kikina kikina | 5. srpna 2014 v 18:48 | Reagovat

No, upřímně, dost mě to překvapuje. Trochu se to vyvynuje trochu jinak, než bych čekala, ale navadí. Ty vždycky víš jak nás překvapit. Dáváš si teda docela práci, překládáš, korekturuješ, lituji tě ;) . Ale jsi skvělá a já doufám, že když spolu teď nebudeme chodit na školu, ještě se uvidíme. Každopádně, tvoje povídky číst nepřestanu. U mě máš big respekt (Y)

2 Niko Niko | E-mail | 5. srpna 2014 v 20:05 | Reagovat

Jwj, jak, že je to jinak, než bych čekala.:D Ale notak, Kiki, chodila jsi s Ayko do školy/třídy, znala si jí líp než já a víš víc než já, co od ní čekat. Já jí znám bohužel jen přes internet a neměl jsem možnost, vidět tuhle hvězdu na živo. A je to vážně i škoda. Mohl bych si s ní dlouho o jejích povídkách povídat a tak.
   No, teď k povídce,(promiň :D). Zajímavě se to vyvíjí. Nejvíce se mi líbí, jak se tam Miko málem zbláznil :D Jej, jejich seznámení bylo také zajímavé. No, uvidíme jak se to bude vyvíjet dál. Zatím se mi to hodně líbí. Teď jdu ještě zkouknout informačku a i tam čekej koment.
   Ještě info pro další, co čtou povídky. Koukejte psát ty komentáře. Jak řekla Ayko, ruka vám přece neupadne. I já jsem si obětoval pár sekund, abych napsal tak dlouhý koment, tak si toho taky važte. Hlavně Ayko a prokažte trochu úcty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama