RealLife 3

15. dubna 2014 v 18:19 | MartinaAyko |  FanFiction
Ták, a další díl je tu. Ještě jednou se omlouvám, že to tak trvalo. Snažím se, ale někdy prostě nestíhám. No, myslím, že to zná každý. Smějící se


Ahiko si sedl do trávy. Pořád byl unavený, ale nedal to na sebe znát. Bude rád až se zase rozejdou. Teď se mu chce ještě víc spát, když sedí. Přestal koncentrovat čakru do obličeje a s lehkostí si sundal masku. S maskou by asi těžko šlo jíst. Ahiko si pohledem změřil Yamata. Vypadal, vlastně jako normální člověk. Ahiko typoval Yamata na víc, než vypadal. Zjevně se ale sekl. I on si nejistě kousl do té housky. Udělal zábavnou grimasu a otočil pohled na Yamata.

"Co se děje?" zeptal se. Co mu na tom nechutná?

"Nic, jen mě překvapilo jak je to dobrý," odpověděl mu a odvrátil pohled do země. Opak byl však pravdou. Ahikovi to vůbec nechutnalo. Yamato nad tím jen pozdvihl obočí. Nikdy mu nikdo neřekl, že je to dobrý. Pár lidí mu už sice řeklo, že je to hnusný, ale nikdy to neřešil. Nemusí to přeci všem chutnat. Navíc to bylo jen přechodně. Sice jim to ještě neřekl, ale měl naplánováno je opustit už před polednem. To si ale zatím nechal pro sebe. Třeba si to ještě rozmyslí. Ahiko si otřepal ze sebe dropky, které se záhadně zmísili s hlínou a postavil se. Rychle si nasadil masku, aby mohl skrýt svůj znechucený pohled. To jídlo mu teď zatraceně zkazilo chuť. I když si žaludek zaplácl nějakým jídlem zdálo se mu, že teď je mu ještě hůř. Už by byl nejraději v Suně. A to už i kdyby si s Mikem padl do noty nebo ne. To ještě netušil, že Mika trápí stejná otázka a s blížícími se hodinami se napětí zvyšuje. Ahiko se pořádně nadechl a na chvíli zadržel dech. Hned byl o něco klidnější. Podíval se na Saie a Yamata. Už i ti stáli a zase se o nečem bavili. Teď však šeptem a s nasazenými maskami, takže jakkoli zachytit jejich rozhovor bylo nemožné. Opřel se o strom a čekal až jejich rozhovor skončí. Byl z téhle podivné akce poněkud znuděný. Vytáhl si z kapsy složený papír a přelítl si ho očima. Pak si ho zase složil do kapsy. Doufal, že nebyl někým zpozorovaný. Tohle si musel jako tajemství udržet až do Suny. Kdyby se to dozvěděl někdo kdo by neměl, tak by se všechno zhroutilo a on si vysloužil jednosměrnou cestu do Konohy. Pokud to vyjde do Konohy už se nevrátí. Teď byl rád za to, že ho Naruto sebou nikam nebral moc často. Navíc to je asi už osm let, kdy někde s Narutem byl. Těžko si ho tedy budou pamatovat jako Hokageho syna. Ale vyjímky můžou být. V ty ale upřímně nedoufal.

"Dobrý jasně, chápu. Tak jdem, popřemýšlím o tom a večer ti dám vědět," řekl nakonec Yamato.

"No jak myslíš, ale já myslím, že není o čem přemýšlet, je to moc riskantní," odvětil mu Sai.

"Věř mi, vím co dělám. I když je to, jak ty říkáš, hodně riskantní, riskneme to. Nemáme co ztratit," při tom upřel pohled na Ahika, který se díval směr Konoha.
"Ještě se můžeme vrátit!" křikl na něj.

Ahiko jen zakroutil hlavou a odvrátil pohled od místa kam se před chvílí díval. Oba jen pokrčili rameny a vydali se na další kus cesty.

Ahiko
Zase jsme se rozešli. Teď už jsme se alespoň tak neloudali. Pořád mi bylo hrozně špatně. Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. V mém těle nastal někde zlom a já nevím kde a proč. Pokud to nepřejde, zkusím se zkontaktovat s Kyubim. Měl bych to ale udělat stejně co nejdřív. Snad ale pochopí, že by neměl komunikovat s Narutovým Kyubim. Uvidím jak to bude dál. Doufám, že Naruta nenapadne, že jsem šel do Suny. Ale myslím si, že asi ne. A pochybuju, že ho to bude po včerejšku ještě zajímat. Po tom, co řekl těm ANBU mě stejně dost naštval. Vím, že jsem teď mámě dost ublížil, když jsem odešel. Přijít o obě děti. No nevím, jak se na to bude tvářit až zjistí, že jsem odešel. Na místě, které zná jen ona a já jsem jí nechal krátký dopis, ve kterém jsem jí všechno objasnil. Byl jsem pořád naštvaný na Naruta, že vůbec těm ANBU řekl, aby si se mnou dělali, co chtějí. To mě docela dostalo. Neměl jsem strach, ale věděl jsem, že oni mi nepomůžou, proto jsem se rozběhl k Saiiovi. Tušil jsem totiž, že on mi pomůže. Všiml jsem si, že byl za mladších časů s Narutem v teamu. Sakra, já tu o svém otci mluvím jako o cizím člověku. Ale on je pro mě jaksi cizí. Nezajímá mě a ani on se nezajímá o mě. Když nemá zájem, nemusí mít. Ale když se nad tím přesto zamyslím, měl ten nezájem o mě jeden pozitiv. Učil jsem se hrozně rychle všechny možné techniky, které by mi mohli pomoc. Ale to za to mu děkovat nehodlám. Ego má vysoký už tak. Ještě mu za to děkovat, to tak. Šli jsme dlouho bez jediného slova. Nevadilo mi to. Měl jsem vlastní myšlenky. Už se mi ani nechtělo tolik spát. Za to mě šíleně bolela hlava. Věděl jsem, že to musí jednou přejít, ale kdy to nevím. Ale doufám, že brzy. Ani můj žaludek se nijak nehodlal s bolestí stáhnout. Jo, to mám hold asi za to, že utíkám.
"Ahiko, jaká je vůbec tvá ninja hodnost?" uslyšel jsem Yamatuv hlas za svými zády.Tam bych ho teda nečekal.

"Chunin," odpověděl jsem jednoslovně.

"Hmm, no, eh, no, to jde," vyřkl nakonec mé hodnocení.

"Hm," řekl jsem i já. Tohle mě vytočilo. Zase hmm. Předtím hej, teď hmm. Ať už se jde s tímhle střelit. Sakra, já bych asi nemohl dělat u ANBU. Štvou mě a to jsem s nima chvíli. Ale pomáhají mi v útěku. Nejsou až tak špatní. Pousmál jsem se. Z jedné strany je nesnáším a z druhé je mám rád. To je ale dost zvláštní.

"Kolik, že ti je. 17? Docela malej na to aby jsi opouštěl vesnici ne?" porušil Yamato prokleté ticho.

"Jasně, já jsem pořád něčím vyjímečný," zasmál jsem se.

"To je pravda," uznal Yamato divným hlasem.

"Vždycky musí být někdo, kdo z davu vyčnívá. Hele, vezmi si, že tě teď třeba někdo podceňuje, ale až pak dokážeš, jaký doopravdy jsi, budou s tebou chtít být. A co ty? Budeš chtít být s někým, kdo tě chce jen pro tvojí slávu?" s tímhle mi Sai doslova podkopl nohy. Vnutil mi brouka do hlavy. Má vlastně pravdu. Dost lidí mě teď podceňuje. Až se někam dostanu, budu chtít být s tím, kdo mě celou dobu schazoval a nenáviděl?

"Asi ne, ale neplatí to pro všechny," odpověděl jsem nakonec.
"Tím jsem si jistý," odpověděl Sai.

"Tím si nemůžeš být jistý. Nikdy nevíš jak se člověk rozhodne," zasmál se Yamato. TO bylo poprvé co jsem ho slyšel se smát. Sai si nad tím jen zakroutil hlavou a nechal to plavat. Bylo mu to zřejmě jedno. I mě to bylo jedno. Ať si o mě myslí, co chce. Hlavně když mě pomůže dostat se do Suny. Až se dostanu do Suny a vyřeším pár věcí, bude to ready a budu konečně v klidu. Možná se mi udělá i líp. Už jsem si zvykl na tu ANBU masku i na tempo kterým jsme šli. Bylo celkem rychlé, ale abych pravdu řekl vyhovuje mi. Bylo mezi námy ticho. To mi zase až tak nevyhovovalo. Ticho mi vždy připadalo jako zlověstné. Když bylo u nás doma ticho, tak se pak stalo něco špatného. Pořád nevěřím tomu, že šla máma na misi, ale to nevadí. Doufám, že se alespoň na chvíli vrátí a přečte si můj dopis. Doufám, že mi to odpustí. Nechal jsem v něm odkaz i pro mojí sestru. Někdy jsem sice pochyboval o tom, že ještě žije, ale vždy jsem se přesvědčil o opaku. Bylo to tím, že jsem měl pocit, že bych cítil, kdyby mezi námy už nebyla. Věděl jsem, že je určitě daleko, ale je v pořádku. Hmm, zajímalo by mě, jestli taky odešla kvůli Narutovi. Pokud ano, vůbec mu to nikdy neodpustím. Kdyby ségra odešla kvůli němu pochobil bych to. Pochopil bych vlastně všechny důvody jejího odchodu. Já taky vlastně zdrhám. Hmm, stálo by za to si s ní promluvit. Opravdu by mě hodně zajímalo proč a kam odešla. Dalším úkolem bude jí najít. Nikdy jsem jí ale neviděl. Třeba si i změnila jméno. Sakra, to bude ještě těžký. Nevím jak vypadá, jak se jmenuje. Bude se určitě jmenovat Uzumaki, ale jak dál. Ááá, další věc, až se v Suně zaregistruju, musím si změnit příjmení. Uzumaki by bylo moc nápadné. Co kdyby se v tom třeba někdo šťoural a já byl odhalen. Pomalu se začalo stmívat. Zastavili jsme se u opravdu malé mýtinky. Yamato udělal dva rychlé pohyby prsty a měli jsme dřevo na oheň. Zapálil to zapalovačem v docela divné podobě a měli jsme hnedka krásný ohěň.

"Hele, nevadilo by vám, kdybych se šel teďka ještě na chvíli sám projít? Potřebuju si něco srovnat v hlavě," zeptal jsem se, ale už jsem se měl stejně na odchodu.

"Když nám neutečeš, tak proč ne," odvětil Yamato zabraný do stavění pyramidy s klacíků.

"Neuteču, slibuju," řekl jsem a rychle odešel, než si to rozmyslí.

Šel jsem lesem pod krásnou noční oblohou. Byl jsem pryč asi už dvě hodiny a tak už byla tma. Měl jsem čelovku, kterou jsem si svítil v moc tmavých místech. Nakonec jsem si stoupl u jednoho stromu, který ohraničoval velkou lesní mýtinu. Zadíval jsem se na nebe. Byly krásně vidět hvězdy. Byla krásná jasná noc. Opřel jsem se o strom a užíval si klidné noci. Ucukl jsem najednou a chytl pevně něčí zapěstí. Otočil jsem se a spatřil jsem dívku. Udělala na mě mlčenlivé gesto. Neměl jsem v plánu zatím křičet. Využila toho, že jsem jí držel a rozeběhla se se mnou pryč. Nadechl jsem se k výkřiku, ale pak jsem jen vydechl. Nevipadá nebezpečně. Ale ne, musím se vrátit k Yamatovi a Saiovi. Ucukl jsem a na chvíli jsem se jí vysmekl. Obratem, jako by to snad čekala, mě zase chytila. Podívala se mi do očí. Ucukl jsem pohledem a zamrkal. Tenhle pohled jsem znal. Podíval jsem se jí znovu do očí, teď byli však jiné. To je jedno, asi se mi to jen zdálo. Zastavili jsme se za mohutným stromem. Byl tak velký, že nás krasně skryl oba.

"Kdo jsi?" zasyčel jsem a promnul si zápěstí do kterého mě dost poškrábala.

"Takumi, nepoznal jsi mě snad bráško?" zašeptala mi u ucha.

"Takumi, Takumi, ségro," skoro jsem to vykřikl.

"Chytrá hlava," usmála se a bouchla mě do ramene.

"Jak dlouho jsi pryč, v kolika jsi odešla, proč vlastně, to ti to nebylo líto mě tam nechat?" vyhrkl jsem na ní několik otázek.
"Klid, vysvětlím ti to někdy jindy. Času na to bude dost. Dej na sebe hlavně pozor ať si něco neuděláš. Hlavně mě neprozraď. Uvidíme se, slibuju. Čauvec," řekla a s jemným dotykem na mojí tváři zmizela.

"Proč?" šeptl jsem do prázdného místa.

Pak už jsem se s nasazenou čelovkou vracel zpět k naší mýtině. Byl jsem pryč dlouho. Snad nedostali podezření, že jsem jim utekl. A to teda doufám že ne. Když jsem doběhl k naší mýtině, byl vzhůru jenom Yamato. Sai už zjevně spal. Kývl jsem na Yamata a on zase na mě. Uvelebil jsem se na své dece a usnul během chvilinky.

Ráno

Ráno jsem vztal docela brzo. Slunce ještě nevyšlo. Bylo třičtvrtě na pět jak jsem zjistil z hodinek. Potichu, abych nikoho nevzbudil, jsem vztal a šel se projít. Šel jsem po paměti na to a samé místo, kde jsem včera naposledy viděl svojí sestru. Teda pokud to byla vůbec moje sestra. Ale v jejích očích bylo něco co jsem znal. Nevídal jsem to moc často, ale znal jsem to. Zastavil jsem se tam. Tráva tam byla pošlapaná, byla tam i vyšláplá cestička jak jsme běželi. Chvíli jsem se nad tím ještě zapřemýšlel, ale pak jsem se vracel k mýtině.

"Co se děje? Proč se takhle chováš hm? Nechceš mi náhodou něco říct?" ozval se za mnou Sai.

"Ne díky, nechci si teď promluvit. Stejně by jsi mě nepochopil a když už by jsi mě pochopil, tak by jsi se mi všechno snažil vymluvit. Teď fakt ne,"zakroutil jsem hlavou a v ruce jsem si vytvořil modrou kouli.

"Budu v pohodě. Za chvíli mě nepoznáš," i s koulí v ruce jsem se rozeběhl proti stromu.

Sai

"Ahiko, nedělej to," zakřičel jsem na něj. Ani se neohlídl, nezpomalil, zřejmě vůbec nevnímal. Vyskočil a jednou rukou se zachytil větve, která byla asi dva metry nad zemí. Viděl jsem jeho masku jak dopadla na zem. Malinko se rozhlédl do stran. Jakým si rychlým pohybem se dostal na větev. Se zlostným řevem seskočil z větve a prudce narazil do stromu opodál. Ze stromu odletěli třísky, řev ustal a já viděl jak Ahiko přistál na zemi. Vypadala to, že dopad měl načasovaný. Mírně zdvihl hlavu a zakroutil s ní. Sebral ze země svojí ANBU masku a jen si jí vzal do ruky. Postavil se a já si všiml, že tu modrou kouli pořád drží v ruce. Vyhodil jí do vzduchu. Vyletěla asi do pěti metrů výšky. Ahiko složil nějaké pečetě a koule se rozprskla. Její modré rozprsklé části padali pomalu dolů. Ahiko zvedl hlavu k nebi a nadechl se. Nechal rozprklé části na sebe volně dopadout. Když se dotkli jeho kůže, jakoby zmizeli. Vyhodil do vzduchu papírky. Ty se setkali s částečkami, papírky zaprskali a zmizeli. Mordé částečky též. Se zavřenýma očima se ke mě otočil. Pomalu zvedl hlavu a otevřel oči. Ucukl jsem. Úplně se změnil. Měl rudé oči, naoranžovělou kůži, červený plášť a černé triko a kalhoty.

"Zabiju tě," zaječel doslova a rozeběhl se ke mě. Za běhu ještě odkud si vytasil katanu. Zaváhal jsem a to bylo špatně. Ahiko byl v mžiku u mě. Všiml jsem si jeho úsměvu.

"Dělám si srandu," zasmál se "Bál jsi se alespoň?"
"Kde jsi propána boha sebral takový nebezpečný nástroj jako je tahle katana? A ano, bál jsem se," pokynul jsem mu a nakonec přiznal barvu.

"Tahle katana? Hele, ani nevím kde jsem jí sebral. Nepůjdem raději?"

"Jo, to bude asi lepší," odpověděl jsem a všiml jsi, že se změnil do normální podoby.

"Aaah, za jak dlouho, že tam budeme?" zeptal se mě, když zaměřil pohled na holuba na obloze.

"Asi pozejtří odpoledne," odpověděl jsem mu se skřípnutým hlasem. Nebyl jsem si jistý. Zapískal na toho holuba. Sletěl k němu dolů. Asi ho zná. Pustil mu do rukou svitek, který držel v drápech. Ahiko ho rozvázal a přečetl si ho. Rychle něco načmáral na svitek a dal ho holubovi pod drápy. Nečmáral to tak rychle, že jsem ani nestihl zaznamenat, co to bylo.

"Díky," usmál se. To už se k nám blížil Yamato.

"Tak co, vše v pohodě?"

Oba jsme přikývli. Rozeběhli jsme se a znovu mezi námy nastalo ticho, které porušuvovali jen ptáci, praskání větviček, nebo šustění trávy po které jsme běželi. Běželi jsme strašně dlouho a já začal obdivovat Ahika za jeho kondici. Není tak lehké udržet s ANBU kondici. Obzvláště když skupinu vede Yamato. Pořád jsem v okolí cítil divnou atmosféru. Bylo mezi námy napjaté ticho. Hlavně z Ahika ta negativní energie sálala. Kývnul jsem na Yamata. I on kývl na mě. Rozeběhl jsem se před ně. Chtěl jsem zkontrolovat cestu před náma. Měl jsem v okolí sice rozmístěné své malé brouky, ale většina z nich se mi už neozvala. A to mi bylo více než divné. Netrvalo dlouho, když jsem musel prudce zabrzdit. Kousek ode mě pod stromem seděli tři ninjove, naproti nim další čtyři a u ohně další dva. Chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem si sundal masku i čelenku Konohy a vykročil k nim. Proletěli okolo mě tři kunaie. Nemusel jsem se jim vyhýbat. Měli to vypočítaný. Opřel jsem se o strom vedle těch třech.

"Co tu chceš?" optal se otráveně jeden, který seděl vedle mě.

"Na to jsem se vás chtěl taky zeptat. Ale tak dobře, jdu do Suny. A teď, co vy?"

"Jsme tu na misi, spíše se teda vracíme do vesnice. Dáváme si pauzu, běželi jsme tři dny v kuse i v noci," odpověděl ten co právě přihodil poleno do ohně. Zřejmě to byl jejich velitel.

"Tak to jo, to vám přeju po tak náročný cestě. Máte co jíst? Vypadáte nějací zelení," ušklíbl jsem se. Opravdu nevypadali moc dobře.

"Nemáme, naposledy jsme jedli před třemi dněmi," odpovídal mi ten muž co předtím.

"Hmm," zabrblal jsem a sundal si batoh. Mám dost jídla. Trochu jsem se v něm přehrábl a nakonec jsem si vzal do ruky to, co jsem měl připravené na zítřejší den.

Ono bylo podstatně jedno, co si vezmeme zítra k snídani. Jde jen o to, že jsem to měl srovnaný tak, aby to bylo nějak vyvážený. No, to je jedno, nevadí.

"Pokud věříte na dobrý lidi jako jsem já a můj zbytek, tak tady, tohle si vezměte ať máte alespoň něco a příště si to líp naplánujte," jednomu, co seděl vedle mě jsem hodil do klína větší balíček a zmizel jsem. Použil jsem přemísťovací jutsu, aby mě nemohli sledovat.
"Čisto, jen nějací zelení ninjové, kteří se vracejí z mise," předal jsem hlášení. Slyšel jsem jak se Ahiko uchechtl. Raději jsem dělal, že jsem to neslyšel. Znovu jsme přidali do tempa. Tentokrát měl Ahiko co dělat, ale nic neříkal. Yamato ještě přidal a to jsem měl i já co dělat abych stíhal. Všiml jsem si jak se Ahiko na něco úpěnlivě soustředí. Pak opět procitl a úplně v pohodě srovnal s Yamatem tempo. Yamato vyskočil na strom, Ahiko hned za ním. Podivil jsem se a obratem vyskočil taky. Všiml jsem si jak se Yamato vyhnul jedné větvi. Ahiko na ní skočil, ale jelikož byla strouchnivělá, zlomila se pod ním. Jak to nečekal, nestihl zareagovat a bolestivě dopadl na zem. Slyšel jsem jak chvilkově zaúpěl. Yamato hned zastavil a seskočil k Ahikovi. I já jsem u něj hned byl.
"Ahiko, slyšíš mě, Ahiko," s lehkostí jsem mu sundal masku a v tu jsem věděl, že je zle.

"Ahiko, prober se," jemně jsem mu proklepal tváře a v rychlosti spočítal tep. Byl v silném bezvědomí a zřejmě má otřes mozku, neli ještě něco. Znovu jsem ho propleskl a on konečně otevřel oči.

"Ahiko, jsi v pořádku?" nadzvihl jsem mu trochu hlavu, aby se na mě podíval.

"Co se stalo?" zeptal se mě malátně s přivřenýma očima.

"Podlomila se pod tebou strouchnivělá větev a ty jsi spadl. Bolí tě ještě něco kromě hlavy?"
"Ani ne," vypadal pořád takový zmatený.

"Pojď, zkus pomalu vztát a projít se," zvedl jsem ho pomalu na nohy, aby se mu nezamotala hlava. Kdybych ho nedržel, spadl by. Bylo slyšet jak se z hluboka nadechl a vydechl. Znovu se zkusil postavit sám na nohy. Teď už stál svémocí. Kousek jsem se s ním prošel. Bavil jsem se s ním, aby mi znova neztratil vědomí. Vrátili jsme se zpátky k Yamatovi. Ahikovi se už vrátila normální barva, tak jsem mu dal kousek čokolády. Cukr je důležitý. Divně se u toho zakřenil a vzal si ode mě masku. Chvíli jsme jen tak stáli na místě a čekali, aby se Ahikovi zase nepřitížilo. Pak jsme se rozešli. Teď už hlavně žádný závody. Nechci už žádnej další úraz podobného charakteru, jinak Ahiko skončí ještě v nemocnici místo u svého kamaráda. Nechci teda nic podobného. Ještě aby se mu něco stalo, když za něj teď nesu zodpovědnost. Ani nevím, kdo je ten jeho zázračný kamarád. Doufám, že alespoň někdo normální a ne žádnej velkej průserář. Po tom co se s Ahikem teďka dělo bych se ani nedivil kdyby si někoho takového našel a chtěl za ním potom odejít. Docela jsem se podivil, protože brouci, kteří přežili mi hlásili, že dvacet kilometrů před námy je písek. Přešel jsem k Yamatovi.
"Je možný abychom se přiblížili už teď na hranice Suny? Asi tak na dvacet kilometrů?"

Tímto ukončuji další kapitolu. Moc se omlouvám za ten blbý konec, ale nevěděla jsem, kde to useknout. ;) No jo, prostě vaše Ayko :P
 


Komentáře

1 Niko Niko | 15. dubna 2014 v 18:58 | Reagovat

Jej, tak to je super díl. Ten konec je opravdu trochu blbej, ale nevadí. Už se těším na další díl. Doufám, že bude zase tak dobrej jako tenhle. A ti zelení ninjové, no to mě rozsekalo.

2 kikina kikina | 16. dubna 2014 v 17:42 | Reagovat

Gomen, včera jsem to nějak nestihla. Spadnul mi net a pak už jsem ntb nezapínala.
Hmm, ten konec je zajímavej. Zelení ninjové, no bomba :D Z toho jsem málem chcípla (Ayko, to už nedělej!"
Pak jen tu má nějaké nesrovnalosti s věkem. Nebylo někde psaný, že je mu 13? No nevím, jestli si to nepletu, kdyžtak promiň. A dík za vysvětlení.

3 Ája Ája | Web | 27. dubna 2014 v 23:33 | Reagovat

Ouuu mně se ten konec náhodou líbí, jestli má ten kluk vážně otřes mozku, bude to s ním mít Sai hodně těžký.

4 Viola Viola | Web | 24. června 2014 v 22:59 | Reagovat

Zelení ninjové xDD Super! Arigato :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama