Poslední cesta

28. října 2013 v 21:49 | MartinaAyko |  FanFiction
Poslední cesta
Máme tu první článek ze slibované seriie miniprojektů. Doufám, že to alespoň někdo bude číst a i přes některé příběhy, které nemají zrovna veselý spád, budete číst vše.


Jednoho dne za mnou přišla moje nejlepší kamarádka Nikol jestli by u nás nemohla chvíli zůstat. Samozřejmě jsem souhlasila. Neviděla jsem důvod proč by u nás nemohla zůstat. Rychle jsem to ještě raději dala vědět příteli do práce, aby ho nečekal šok. Obratem mi od něj přišla SMS, že bude rád, když u nás chvíli zůstane. Byla jsem ráda, že to bere tak dobře. Společně s ní jsem jí připravila pokoj a pak jsem usedli dole v kuchyni. Uvařila jsem nám kafe a čekala jsem jestli mi třeba nepoví proč tak najednou u nás chce zůstat. Chvíli jsme jen tak seděli. Pak se ale rozpovídala a všechno mi vysvětlila. Dozvěděla jsem se od ní, že se s přítelem pohádala a byla to poslední kapka v jejich vztahu. O hodinu déle po hádce jí totiž její přítel napsal, že je mezi nimi konec. Byla z toho strašně zničená. Věděla jsem, že jí nemůžu litovat, že by se pak cítila ještě hůř. Rychle jsem raději tedy přešla na jiné téma. Na hodně veselejší. Hned jsem na ní poznala změnu k lepšímu. Blížila se šestá hodina. Věděla jsem že Matouš přijde tak do půl hodině. Rychle jsem dopila kafe a donesla všechno nádobí do dřezu. Začala jsem rychle přemýšlet, co udělat k večeři. Nic mě nenapadalo. Najednou mi hlavou probleskl jeden nápad, tak jsem se rozhodla ho zrealizovat. Nakrájela jsem chleba a dala rozpálit pánvičku. Kamarádka se ke mně přidala a začala mi pomáhat. Prý chce dělat alespoň něco, když jsem tak hodný a necháme jí pár dní u sebe. Prohodila jsem nějakou větu ve smyslu "O nic přeci nejde" a vyndala z lednice z rána čerstvou zeleninu. Rychle jsem jí nakrájela a připravila jí na talíře. Chleby už taky byli hotové. Už zbývali jen vajíčka. Chtěla jsem je vytáhnout ze špajzu, když jsem zjistila, že už žádné nemáme. To je průšvih. Párkrát jsem se nadechla a vydechla a už jsem měla v hlavě nápad. Sousedka určitě nějaké bude mít. Rychle jsem to přetlumočila své kamarádce a vydala se vedle do baráku za svojí sousedkou. Poté co jsem zaklepala jsem hodnou chvíli přešlapovala přede dveřmi. Když mi konečně otevřela rychle jsem jí vysvětlila svůj problém. Jen kývla a hned se vrátila s platem deseti vajec. Řekla mi ať spotřebuju to co potřebuju a zbytek si nechám, že jí to vynahradím jindy. Zběžně jsem poděkovala a rychle jsem se vrátila zpátky domů. Rychle jsem vajíčka prskla na pánvičku a pohled na hodiny mně moc neuspokojil. Jen co doladím poslední úpravy na naší večeři uslyšela jsem dveře. Matouš se vrátil z ráce. Rychle jsem jídlo donesla na stůl a šla ho přivítat. Usmál se na mně, objal mě aa políbil. Věděla jsem, že se měl dneska v práci asi hodně dobře.Společně jsme všichni usedli k večeři a skvěle se pobavili.
Druhý den ráno jsem ani nezaregistrovala, že Matouš odešel do práce. Hned jak jsem se vzbudila napsala jsem mu omluvnou SMS. Vždycky jsem s ním chodila, když šel do práce. "To nevadí miláčku, uvidíme se večer. Líbám tě." přišlo mi ve zpětné SMS. Usmála jsem se a dál se zachumlala do peřin. Vzbudila mně až lahodná vůně masa. Vylezla jsem z postele a podívala se na mobil. Málem jsem ho upustila na zem. Bylo ž půl dvanácté. Rychle jsem se oblékla a vydala se zjistit, co to tady tak hezky voní.
"Á, už jsem se chtěla jít podívat jestli vůbec žiješ. Připravila jsem nám oběd," usmála se na mě když jsem přišla do kuchyně.
"Super. Promiň, neměla jsem v plánu spát takhle dlouho."
.....
......
.......
........
Nakonec jsme jí nabídli aby s námy bydlela dokud si nenajde podnájem. nechtěli jsme aby se pořád střídala u známých. Tady bude mít klid a může tu zůstat tak dlouho jak bude potřebovat. Rozhodně jsem neplánovali ji vyhodit. Takhle to šlo půl roku a blížilo se léto. Jednou, když jsem brousila na internetu mezi nabídkami s lastminute našla jsem tam velmi výhodný zájezd do Itálie. Hned jsem to ukázala Matoušovi. Chvíli se na to tak díval a pak se jen usmál. Řekl že si potřebuje něco zařídit. Vzal si klíče od auta a s prostým AHOJ odešel. Neřešila jsem to po chvíli a ukázala to i Nikol. Netvářila se moc nadšeně, protože věděla, že zatáhnout to by nebylo pro ní jen tak lehké. Ale já věděla, že se jí to líbí.
o dvě hodiny později
"Tady je smlouva holky můžete balit," usmál se na mě Maty hned jak přišel a přitiskl mi na hruď přeložený papír. Vzala jsem si ho do ruky a přečetla ho. Byla to smlouva o zaplacení toho zajezdu, který jsemu mu ukazovala. Bylo tam napsané všechno důležité. Všechno co jsme potřebovali vědět. Pak mi vložil do ruku obálku. Nahlédla jsem do ní. Byly v nich eura. Žasla jsem jak rychle to dokázal zařídit. Objala jsem ho. Nemohla jsem uvěřit tomu, že byl tak rychlý. Druhý den jsme tedy spolu s Nikol začali balit. Zbýval nám už pouhý týden. Znovu jsem si přečetla smlouvu a nemohla tomu stále uvěřit. S šokem jsem ale zjistila, že nemáme zajištěné pojištění. Rychle jsem proto sebrala Nikol a nasedli jsme do auta. Ještě při cestě do města jsem přemýšlela, kde Matouš pořizoval tu smlouvu. Pak jsem si vzpoměla na tu pobočku, o které mluvil. Přidala jsem na rychlosti a s drobným porušením předpisů jsme dojeli do města. Během chvíle jsme i našlu tu pobočku a já nám rychle zařídila kompletní cestovní pojištění. Když už jsme byli v městě tak jsme nakoupili poslední potřebné věci. Doma nás čekala překvapení v podobě Matouše v kuchyni. Zabrblal něco ve smyslu, že mám vztup zakázán a rychle zamíchal, zřejmě pálící se obsah na pánvičce.
Rychle jsme tedy radši odešli a začali dobalovat. Nakonec pro nás přišel Maty s tím, že udělal večeři. Byla velmi dobrá, i když už si moc nepamatuju co to bylo. Týden utekl jako voda a den odjezdu byl tu. Maty se domluvil s kámošem, že nám pak auto odveze z města domů. Byli jsme mu za to vděční. Tesně před odjezdem jsme se s ním ve městě setkali, předali mu klíče od auta a o garaže a upozornili ho na bezpečnou jízdu s naším autem. Ujistil nás, že všechno bude v pořádku. V klidu jsme odjeli a zprvu doufali, že opravdu bude vše v pořádku. Ale po chvíli jsme na to zapoměli. Povídali jsme si aby nám cesta rychleji ubíhala. V Praze jsme přestoupili na jiný autobus a jeli jsme zase dál. Všechno probíhalo v klidu Všechno zatím bylo v pořádku. Až po nějaké době se nám Nikol přiznala, že moře uvidí vlastně poprvé v životě. Nikdy u něj prý nebyla. Bylo na ní vidět, že se tam strašně těší. S příchodem večera jsme i všichni usnuli. Vzbudilo mě sluníčko, které mi svítilo do očí. Byl to krásný pohled na pobřeží. Všimla jsem si, že Nikol i Matouš už jsou vzhůru. Během hodiny jsme dojeli na místo pobytu a běhěm dalších dvou hodin jsme byli ubytovaní. Byli jsme ubytovaní v menších chatkách z krásně lakovaného dřeva. Rychle jsme vybalili to nejpotřebnější a vydali se k moři. Bylo to super. Takhle šťastnou jsem Nikol dlouho neviděla. Den strašně rychle utekl. Užili jsme si ho báječně. Večer jsme usnuli hned jak jsme si lehli. Krásně se mi spalo. Ráno jsem se probudila v Matyho objetí. Jen jsem se usmála a čekala v něm než se probudil. Netrvalo to dloouho. Zjistila jsem potom z mobilu, že je půl devátý. Vyleszli jsme z postele a převlékli se. Vzali jsme si na sebe jen plavky. Bylo teplo a plánovali jsme jít hned po snídani k moři. Měli jsme stále obložené housky z domova, tak jsme se rozhodli je dojíst. Udělali jsme si kafe a nasnídali se. Čekali jsme, kdy se probudí Nikol. Po destáté jsem se rozhodla, že jí půjdu vzbudit a alespoň jí oznámím, že jdeme k moři. Maty šel se mnou. Opatrně jsem nakoukla do jejího pokoje jestli třeba není vzhůru. Usmála jsem se a skočilak ní na postel. V zápětí jsem se ale posadila a poklepala jí na tváři. Projel mnou hrozný pocit. Vykřikla jsem a odskočila od postele. Matouš mě chytil a zeptal se co se děje. Znovu jsem se jí dotkla. Teďkon na krku. Úplně se mi podlomili kolena.
"Maty, Maty, ona , je, ona je, je mrtvá!" řekla jsem sotva a rozbrečela se. Maty k ní rychle přiskočil a snažil se jí nahmatat tep. Marně. Byla mrtvá. Rychle jí začal oživovat. okřikl mě abych nepanikařila a sehnala delegátku, která nám pomůže sehnat dokotora. Měla jsem zrovna to štěstí, že šla zrovna opodál. Rychle jsem jí doběhla a vylíčila co se děje. Rychle vytáhla z kapsy mobil a ještě za běhu vytočila nějaké číslo. Mluvila tam s někým chvíli Italsky a pak to položila.
"Budou tu do 10 minut," řekla. Už jsme byli u nás v chatce. Viděla jsem, že je v šoku. Pomohla Matymu v oživování. Už přijela i záchranka. Rychle se ujali své práce. Podívali se na ní a když přes ní přetáhli deku, zhroutila jsem se. Řekli nám něco Italsky. Delegátka nám to obratem přeložila "Promiňte, je mrtvá už moc dlouho. Už je bez šance jí oživit. Je nám to upřímně líto. Upřimnou soustrast." Úplně jsem se zhroutila. Takhle jsem si dovolenou nepředstavovala. "Její tělo bude převezeno do vaší republiky, kde bude muset být provedena pitva aby se vyloučilo cizí zavinění" přeložila nám další větu. Přikývla jsem a přijala jejich ruku "Opravdu mi je to líto. Však on se o ní bůh dobře postará. Nebojte se. I když tu nebude, bude tu s vámy alespoň její duše. Budu vás ochraňovat. Bude tu s vámy." přeložila mi jeho slova. Přikývla jsem. Odešli z naší chatky a ještě něco rozmlouvali venku z delegátkou. Po chvíli se spolu rozloučili a delegátka se vrátila zpátky k nám. "Tělo bude převezeno ještě dnes. I za mně, upřímnou soustrast." oznámila nám. Najednou bylo po všem. Všechno se najednou rozplynulo. Sedla jsem si vedle její postele a odhrnula kousek deku. Viděla jsem že se usmívá. Splnil se jí sen. Líbilo se jí tu. Byla to první a zároveň poslední cesta k moři.
Ještě ten den jsme se s delegtákou domluvili a ještě ten den se letadlem vrátili zpět do česka. Doma jsem se pak Matouškovi pořád omlouvala za to, že jsme odjeli. Pořád mě utěšoval, že se nic nestalo, že chtěl taky odjet.
dodatek: Nařízená pitva prokázala, že Nikol zemřela přirozenou smrtí. Zemřela na rakovinu o které však Matouš ani Monika neměli tušení. Dva týdny po návratu z Itálie se konal pohřeb na kterém Monika a Matouš samozřejmě nechyběli. Velkým šokem pro všechny zúčastněné byla neúčast jehjího bývalého přítele.
.... Monika s Matoušem se dále věnují své práci. Jejich rodina se navíc rozrostla o dva kluky(dvojčata) Michálka a Románka, kteří se narodili 18.7.

Doufám, že vás tento, právě smutný, příběh neodradil od toho aby jste si přečetli další. Omlouvám se za gramatické chyby. Příběh zaslala Monika Z. Skutečná událost bohužel :(
 


Komentáře

1 Viola Viola | E-mail | Web | 29. října 2013 v 19:26 | Reagovat

No .. záver som si predstavovala inak :/
Ale bolo to dobre napísané .. :)

2 Martina Ayko Martina Ayko | E-mail | Web | 30. října 2013 v 19:40 | Reagovat

Tak ja som to nepísala. Ako je napísané na konci. Príbeh sa bohužiaľ stal už zmieňované Monike Z. a jej priateľovi Matúšovi Z.. Vcelku ma to taky dostalo keď som prvýkrát ten príbeh čítala. Tiež by som si taký koniec nepredstavovala.

3 Niko Niko | 30. října 2013 v 19:42 | Reagovat

Taky by jsem nečekal takový konec. Mě se tohle stát, tak nevím jak bych to vzal. A ten její bývalý, nepřijít ani na její pohřeb, to je trochu moc nezdá se vám? Fakt bych si představoval lepší konec. Doufám, že další příběh bude o trochu veselejší.

4 kikina kikina | 30. října 2013 v 19:56 | Reagovat

Ježiš, já budu snad brečet. Bože proč. To je smutný říběh a dost neuvěřitelý na to, že je pravdivý. Ayko, jak už tu psal Niko, dej sem něco veselejšího prosím. Nevadí mi to, ale veselejší jsou přece lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama